Pár minut štěstí
A právě v tu chvíli, kdy už jsem začínala přemýšlet nad tím, že unavovat se dalších šest let pokukováním po krásném Romanovi a trápením se bezvýchodností toho začarovaného kruhu plného emocí, nadějí a následných zklamání už bych možná nemusela, mi ten chlap zase ukázal, proč na něj nemůžu nikdy zapomenout! Byl zase tak okouzlující, že jsem zase podlehla... a dělala přesně to, co chtěl... ale ani on se nebránil tomu, čeho jsem si žádala já... O Velikonocích jsme měli jít lyžovat , z čehož se tehdy trapně vymluvil, ale neomluvil. Další vývoj to tehdy asi mít nemělo a vzhledem k tomu, že nedlouho poté onemocněl, ani mít nemohlo. Čtvrt roku jsme se neviděli. Když pak zase někdy začátkem prázdnin začal jezdit a já zase začala nenápadně vyhledávat ty krátké chvíle našich setkání, už jsem nenacházela to, co dříve. Nebylo tam to kouzlo a být tam ani nemohlo, protože těžko mohl něčím dosáhnout toho, abych byla tak nadšená, jako když jsem si představovala, že spolu budeme sedět na lanovce a urči