Zažít něco (s)nového!

Když jsem si skoro před rokem zakládala tenhle blog neměla jsem skoro vůbec žádnou představu o tom, jak bude vypadat a o čem bude. Nikdy předtím jsem ani žádné blogy nečetla... Záhy jsem však přesně věděla, čeho chci být autorkou - tak trochu french blogu sem tam protknutého nějakou mou myšlenkou, zážitkem, prožitkem... webové stránky, ze které se čtenář občas něco i dozví. Celé se to nějak zvrtlo! :( Poslední dobou jsem z toho, jakým způsobem se to zvrtlo, zklamaná čím dál tím víc. Mám pocit, že to tady je jen taková skládka. Odkladiště mých myšlenkových pochodů, které postrádají vtipu i hloubky, ač se o oboje snažím sebevíc. Zmizel i ten můj optimizmus, který tu svého času byl... Být bláznivě zamilovaná není v mých letech už dávno ani roztomilé ani zábavné, ale pouze bláznivé. A to mé věčné hloubání nad čímsi také nemůže nikoho bavit! A jak jsem nespokojená, tak mi už blogování nedává to, co mi dávalo. Důkazem toho je i fakt, že za říjen jsem zveřejnila historicky nejméně článků - p

Znáte už mnoho mých kolegyň. Naposledy jsem tu zmiňovala "Blažkovou, Černou a Svobodovou" , ale o těch dnes mluvit nechci. Znáte Andulu , která vzpomíná na anděla stejně intenzivně jako já ( jen se tím narozdíl ode mě netají ), přestože on je na dovolené, ale o Anně to dnes také nebude. Četli jste tady i o víle Janě , která jeden čas pokukovala po mém muži; ta už do mého dnešního vyprávění patří a pak také ta kolegyně, kterou jsem tu zmiňovala v souvislosti s Tomášem z andělského kraje , která po něm smutnila mnohem déle než já, když místo něj začal přijíždět můj pan anděl. Je načase, aby tahle kolegyně dostala pro potřeby této webové stránky nějaké jméno. Říkejme ji třeba Kamila. Lépe by se k ní hodilo třeba Venuše, protože přesně takové tělesné proporce má, ale Kamila se mi líbí víc... Kamila, Janina i já, všechny jsme obloučké, měkkoučké a každá máme podobně bujné proporce. Řečeno hezky a stejně zaobleně, jak zaoblené jsme. Jde to říct i jinak... Páni kolegové se o Kamil

Ať to zní jakkoliv divně, maximálně to vystihuje pocit z dnešního volného dne. Představovala jsem si ho jinak, chtěla jsem si ho užít... a místo toho tu teď sedím a zase se přehrabuji ve svých pocitech... Napůl single. I tohle může být omluvou, případně výmluvou pro celé to mé nepřehlédnutelné pobláznění mužem o dvacet let starším. Mám na to všechno čas i prostor... mám totiž nadbytek času i prostoru. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. Já si nestěžuju. Mně to svým způsobem i vyhovuje. Vyjma dnů jako je třeba dnes... už mi zase maximálně chybí lidské teplo, se kterým jde ruku v ruce něha a láska, péče a starostlivost, člověčí společnost a partnerova blízkost. Vidět, slyšet, dotknout se, přivonět, ochutnat... Jistě spolu trávíme nemálo času. Každý pracovní den se spolu sejdeme u oběda, několikrát denně klepu na dveře jeho kanceláře a na telefonu na mém pracovním stole nejčastěji vytáčím právě jeho telefonní číslo. O víkendu jsme byli na místě, které jsem si dlouho přála navštívit.

Už jsou to skoro dva týdny, co jsem ho viděla naposled, a ještě víc než než týden zbývá, než ho zase možná uvidím. Možná. Ještě ráno jsem si libovala, jak jsem v jeho nepřítomnosti v pohodě, že není důvod nikterak smutnit, protože se zase vrátí, a po dobu jeho dovolené se alespoň zrekreuje moje citová (ne)vyrovnanost. Ano, byla jsem vyrovnaná. Než jsem ho viděla. Jeho kolegu, kterého mi minule nabízel, když jsem protestovala, že by to bylo hloupé, kdyby on už neměl přijet... Nic to neznamená. Přesto mě ten kolega zaskakující po dobu jeho dovolené dokázal úplně rozhodit, a to nepředvídatelným způsobem... a k tomu jsem si uvědomila, jak se mi stýská! Jak bych zase chtěla jen vidět toho muže! Při troše štestí by se usmál... Jeho přitomnost, přítomnost anděla byla by důkazem, že cosi nadpozemského stále existuje. Nechci a nemůžu mít víc než tu hmatatelnost důkazu. Hmatatelnost, o které se vždy chci přesvědčit vlastním smyslem. Hmatem. Tolikrát jsem se ho chtěla dotknout . Nikdy jsem si v

Celou tu dobu, kdy jsem neměla příležitost Vám prostřednictvím této webové stránky cokoliv sdělit ( a že to trvalo celé tři dny! :) ), protože mé připojení k internetu se rozhodlo stávkovat ( jak francouzské! :D ), celou tu dobu mě napadalo tolik věcí, o kterých bych chtěla psát! Chtěla jsem blogovat a nemohla. Teď už můžu... a najednou mě nic nenapadá. Už se mi nechce psát ten článek, co mám z minulého týdne rozepsaný, ani se mi nechce vybírat obrázky z víkendového výletu... Proč to takhle máme, že když se nám něčeho nedostává, tak po tom prahneme, a jakmile to něco získáme, už to pro nás nemá takovou hodnotu? Pro dnešek nechávám myšlenkování na Vás... Co myslíte? Jsou za tím vším všechny ty naše snové představy o tom, jak dobře by nám bylo, kdybychom získali to, co nám domněle schází? Schází nám to nebo si to jenom namlouváme? A nebo jsou i takoví šťastlivci, kterým neschází vůbec nic a už vůbec ne to, co stejně nemohou mít? Možná je to vše o spokojenosti. O spokojení se s tím, co

Jsem marnotratná. Co chvíli vytahuji z peněženky platební kartu... ale mám jen debetní, tak možná až tak marnotnatná nejsem... :))) Marnotratné je toto... Na produkt moje karta jsem narazila náhodou, když jsem si včera v práci prohlížela sazebník Komerční banky. Zamyslela jsem se... vlastní obrázek na platební kartě za devadesát devět korun ročně? Líbilo se mi to... Líbila se mi ta představa, že bych měla něco, co nikdo jiný... Líbila se mi ta představa, že bych se na oblíbený obrázek podívala pokaždé, jakmile bych platila nákup v supermarketu... A nakonec se mi líbilo, že v rámci vánoční akce bude Komerčka tuhle službu nabízet na první rok zdarma... Jsem skoro rozhodnutá! Rozhodnutí by mohl změnit pouze ten fakt, že se mi během listopadu či prosince nebude chtít zajít do banky a tuto marnotratnost tam s mojí bankovní poradkyní vyřizovat... a pak také fakt, že nebudu vědět, kterou si vybrat... :))) Toto jsem jen návrhy. Moje barevné fotky vypadají na kartě moc hezky! Ale o moc víc, že

Jak trávím dny s kolegyněmi staršími a zkušenějšími, které mají vlastní rodiny - rozumějte děti a hlavně manžely - všímám si jedné věci. Buď jsou všechny nešťastně vdané a jejich manželé jsou nesnesitelní muži, jejichž existence se neslučuje s jejich životy ( Proč s nimi teda ale potom jsou?! ) a nebo se ty ženy vyžívají ve hře "Kdo má nejneschopnějšího muže" ! Pro mě jako svobodnou dívku je tahle hra nepochopitelná! Ne, že bych nechápala pravidla, má-li to nějaká, ale uniká mi smysl hry. Být litovaná? Zesměšnit toho, se kterým sdílí život? Zvláštní disciplína. Zajímavé by bylo mít srovnání a slyšet, jak jejich polovičky - Blažek, Černý a Svoboda - mluví o nich v jejich nepřítomnosti! Tedy, jsou-li ti neschopní muži, kteří snad nemají žádné jméno krom příjmení, schopní samostatného projevu... :) Ale jo. Jsou. Ve mně tyhle ženské pomluvy, které maximálně převládají nad jakýmkoliv slovním vyjádřením spokojenosti, budí dojem zcela opačný... Musí to být úžasní chlapi, když vydrž

Koupila jsem si ji minulý víkend a šetřím si ji. Všechno, co mám ráda, si šetřím. Naštěstí tato nepodléhá zkáze jako třeba ten výborný domácí jahodový džem od mé sestry, který jsem si šetřila tak dlouho ( a na palačinky mazala kupovanou marmeládu ), až se do něj dala plíseň. Avšak kniha se zkazit nemůže, vlastně se nedá ani spotřebovat, i když nenasytně hltáme každé její slovo. Je možné dát si nášup a tím může kniha jen příjemně dozrát... po prvním přečtení se příběh v naší mysli rozleží a při druhém už vnímáme i všechny maličkosti a příběh získává najednou jiný rozměr! Vpravo vidíte ten zázrak, jehož jsem přečetla zatím asi polovinu a už se znovu vracím k přečtenému. Povídky o lásce . Každý večer si čtu jednu... Jistě znáte ten pocit, kdy Vás kniha či film vtáhne do děje mnohem hloub tím, že v příběhu najdete něco z Vašeho vlastního života. Povídky o lásce jsou natolik rozmanité, že nějaký drobný detail, který Vám bude důvěrně známý, tam jistě najdete! A já našla hned celou povídku!

Abych nezačala fňukat, kolik sněhu u nás máme, rozhodla jsem se Vám i sobě připomenout krásné chvíle letní v několika obrázcích... aktualizace: a takhle máme dnes... v sobotu 17. října 2009 Aby Vám nebylo líto, že krásné jarní a letní počasí se k nám jen tak nevrátí, tak vězte, že koncem příštího týdne hlásí dvanáctky... a to už je sakra změna proti tomu, jak je teď! A aby Vám to bylo líto ještě míň a vážili jste si toho, jak je zrovna u Vás, přikládám ještě aktuální stav. Takhle to vypadá od slečny Lenky z okna ( ne, fakt to nepůjdu fotit ven! :D ) a to už toho hodně odtálo... ovšem ten kontrast stromů, které mají na sobě zelené listí, a to bílo všude kolem zůstává... Původně jsem to nechtěla fotit... ani jsem to nechtěla dávat na blog... ale chtěla jsem vyfotit něco jiného, co se mi stejně vyfotit nepovedlo tím jediným nekvalitním foťákem, jehož jsem majitelkou, tak jsem vyfotila alespoň to, jak máme venku... A v tomhle kontrastu jsou ty letní fotky vůbec krásné! :)

Jsem strašlivě vztahovačná a všechno si beru osobně. Rozčiluje-li se někdo, mám pocit, že se rozčiluje na mě, i když se rozčiluje kvůli něčemu jinému. Otočí-li se někdo zády, mám pocit, že se otočil zády ke mně, i když to tak možná ve skutečnosti není... a nebo to tak je a já nejsem vztahovačná a v tom, že se označím za vztahovačnou, hledám jen jakousi útěchu... Však jsem to včera do jednoho komentáře tady na blogu psala. Není nutné, aby mi ta dobrá nálada vydržela do devadesáti, stačilo by do devatenácti... do devatenácti hodin dnešního dne. Je třináct pryč... A? A nic. Všechny ty mé důvody k dobré náladě byly strašně povrchní! Krásný Tomáš. Snědý číšník v pizza baru. Kolega, se kterým jsme si hráli... Na slavnou hvězdu a jeho obdivovatelku prahnoucí po jeho podpisu na holém těle (na ramínku, upozorňuju, že fakt jen na ramínku!) - tuhle hru jsme hráli. Pomíjivé a povrchní okamžiky, jejichž kouzlo mělo zmizet za dobu kratší, než jak dlouho mi trvalo, než jsem smyla kolegův podpis lihov

Moji milí, tak ono fakt sněžilo! Odpoledne se jen chumelilo... a, když jsem šla domů, tak znovu. A nikdy jsem nebyla v teple mého domova, abych se na to nadělení jen dívala z okna. A Leštěna má zatím jen letní botičky. Ach jo. Ale představte si, že i tak jsou chmury z posledních dní pryč! A to dnes večer zatím nedošlo na svařák, nýbrž jen na horké mojito pro abstinenty, alias čaj z čerstvé máty ( než na zahradě zmrzne ) plný limetkové šťávy a oslazený třtinovým cukrem. Hřeje hezky. Ale mé pozitivní a harmonické rozpoložení pramení zcela odjinud... však já už to včera říkala, že to chce chlapa a kousek lásky. Ohnivý muž je v pohotovosti. Ta láska v podobě další Vieweghovy povídky na mě dnes večer teprve čeká. Ale chlapi, skuteční chlapi dnes byli! :) A rozechvění, vzpomínky a úsměvy. A překvapivě ani jeden nebyl pan anděl ( ten spíš včera ještě patřil k těm všem chmurům )... Začalo to dnes tím, že jsem pár kratičkých okamžiků viděla Tomáše , už to budou skoro dva roky, co jsem ho vi

Prosím ( představte si tón Macha a Šebestové, jak mluví do sluchátka - tak moc prosím!!!! :))) ), řekněte někdo, že tohle není pravda... nebo alespoň řekněte, že je to vlastně optimistický obrázek... Já jsem to říkala, že budu až do jara psát jenom o počasí ! Ale ono to nejde jinak... celý víkend jsem proti té deštivé nenáladě bojovala! No, jen si přečtěte jak... Jala jsem se naplánovat si výlet na příští víkend, protože to už hlásili o moc líp než teď - minimálně, co se oblačnosti a srážek týká. Těšila bych se, ale copak můžu, když mi ze soboty zmizelo sluníčko? Jala jsem se sledovat romantický film - Dům u jezera - a tak mě to v sobotu rozněžnilo, že mi nakonec bylo líto, že jsem tu snovou romantiku neprožila já, ale Sandra Bullock. Takže efekt to mělo zcela opačný, přestože jsem tím filmem byla fakt uchvácená. Jala jsem se nakupovat a udělat si radost tímto způsobem. Doufám, že na nic nezapomenu; koupila jsem si novou Vieweghovu knihu , dva jahodovo-malinovo-hroznové džusy, stopro

Otočila jsem list v kalendáři a krom toho, že je už půlka října ( a na meteopressu hlásí sněžení! ), čekalo tam na mě následující moudro: Když si nemáte co říci, jsou dvě vysvětlení. Buď je to mlčení plné lásky, nebo prázdnoty po ní. Pro vysvětlení všeho, co se mi děje, jako stvořené...

Kdo sleduje mou andělskou story, může se přečíst další pokračování andělského deníčku ; komu se ten příběh zdá nudný a jednotvárný, ať nečte raději ani tenhle článek, a přečte si třeba ten včerejší nebo jakýkoliv jiný... a nebo se může jít třeba projít ven... :) Já jsem se dnes také procházela. A zase kolem autobusu... ale žádná má očekávání to nesplnilo. Vlastně vůbec nechápu, proč se v tomhle citovém pobláznění tak vyžívám, proč za tím vším neudělám tlustou čáru a pořád čekám, že mě to nějakým způsobem naplní. Nenaplní. A když, tak jen na chvíli... brzy už to budu moct nazývat letitou nešťastnou láskou. Rok a tři čtvrtě už to trvá; zpočátku se zdálo, že by to mohlo mít vývoj a že to není jen jednostranné. Teď už se nezdá vůbec nic. Nechci toho mnoho, stačil by mi nepatrný zájem. Třeba si mě všimnout a andělsky se usmát. Byla bych spokojená. A také více spokojenosti se sebou samou by neškodilo! Výjev z dnešního dne: Jak bych k obědu mohla spořádat pět bavorských vdolečků? Tři jsem sn

aneb Jak jsme se s panem andělem začali sbližovat a ono to mělo skončit 6. října 2008 Dnes mě Josef fakt pobavil... ale úplně maximálně :) Nejdřív jsem ho trošku vyhlížela... ale ne nijak zásadně... jen jsem nakoukla, nikde nebyl, nepokračovala jsem v tom... zrovna jsme se šly zeptat k nadřízené, co se ohledně této jeho záležitosti vyřešilo na poradě. No, a k jeho záležitosti jsme se dozvěděly, že ať už to necháme být, ať si s tím nelámeme hlavu, že mu prostě řekneme, že jsme postupovaly podle toho, jak to tu bylo zaběhnuté, ale že názor se bohužel změnil... a že to prostě zaplatí... Už se zase zapomnělo, že jsme se na něj chtěly složit a vzít to jako naší chybu a ponaučit se z toho?! No, a já mu v pátek říkala něco jiného, že? :( Takže jsem z toho měla zase trošku depku a navíc mě to jednání fakt naštvalo... šla jsem se uklidit k M. a po návratu jsem nahlásila kolegyni, že jsem mluvila s Josefem... že jsem mu nastínila, že se něco děje a že se to řeší, ale to, že ten náš rozhovor prob

Úžasná lovestory malé holčičky, která se rozhodla zjistit, zda má ji rád či nemá jí rád... A on ji má rád! :) Jistě znáte tu dětskou hru s otrháváním okvětních lístků koprenin... má mě rád, nemá mě rád, má mě rád ... kdo z nás by si to v dětství nezkusil? ;) A někdo z toho prostě nevyroste nikdy... :))) Ne snad, že bych v říjnu hledala, kde kvetou kopretiny a že bych měla neustálou potřebu zjišťovat, zda má mě rád... ale otázek, na které není možné získat odpověď jinak, je vždy dost a jednoduchost hry je tak lákavá! Kdysi dávno vzpomínala jsem tu francouzský film Příliš dlouhé zásnuby . Hlavní hrdinka Mathilda pátrá po svém snoubenci Manechovi, který záhadně zmizel ve válce. A mnohokrát ji hlavou proběhne myšlenka typu "stane-li se to a to, Manech je jistě ne živu"... I já to tak mám, o věcech vážných i nevážných a vývoji věcí příštích bych tak moc chtěla vědět, že mi ty myšlenky běží úplně podvědomě hlavou. Někdy - zvlášť u těch vážných věcí - se za to až nenávidím, ale pomo

Slečna Lenka se asi stává fenoménem! Svědčí o tom to, kolik návštěvníků tohoto blogu sem přichází z vyhledávačů po zadání výrazů jako slecna-lenka nebo www.slecna-lenka.cz ( no, jen klikněte, ať konečně víte, kdo je slečna Lenka! )... Ne, to skutečně nejsem já! :))) Možná jsem inteligentní. Občas i příjemná. Pravděpodobně ne moc atraktivní. Takže je to sporné, je-li možné si mnou či se mnou zpříjemnit den. Nejsem sice úplně svatá, ale stejně mám o zpříjemňování dne trochu jinou představu, zvlášť pokud se cizích pánů týká. Budu se opakovat, ale je prostě podzim, tak co třeba jít pouštět draka ? ;) Nic neodsuzuju, to ne. Každý prostě děláme, co je nám příjemné a nebo co dokážeme skousnout. Jen přemýšlím nad důvody, proč někdo dělá to a někdo ono. Že neexistuje jiná cesta, jak si vydělat korunky než dělat prostitutku či společnici (ano, to zní lépe!)? Hloupost... jen je to pro některé povahy prostě jednodušší způsob výdělku. Viděla jsem je mnohokrát. Vyzývavě oblečené postávající u hlavn

Fakt jsem se neptala, kdy naposledy pouštěl draka a jestli by třeba nechtěl. Navíc byl už od samého rána značně rozladěn, a tak jsme se spolu jen míjeli; on se o mě pravděpodobně nazajímajíc, já ten nezájem raději předstírajíc, když jsem viděla, jak je otrávený. Ale potřetí, počtvrté nebo snad možná popáté, když jsme se zase potkali, bylo už nasnadě to vše nějak prolomit (navíc už se tvářil o něco méně nepřístupně)... Že by nezávazný rozhovor, jak doporučovala Tonča ? Řeknu Vám to rovnou. Pobavte se nad tímto příspěvkem! I když jsou pro mě důležité všechny ty maličkosti, tak nad některými stejně kroutím hlavou... stejně, jako nad naším dnešním "rozhovorem"... :) Ono to bylo otitulováno jako rozhovor pouze z toho důvodu, že jsem si vzpomněla na ten Tončin nevinný dotaz. To bylo tak... Šel proti mě a ruce měl plné věcí, které si asi jeho šéf vyžádal přivézt, že přes ně sotva viděl a měl to asi i těžké. Jak jdu proti němu, tak uvažuju, jestli bych se neměla zeptat, jestli nechce

Já vlastně nemůžu jet do práce autobusem. Protože v autě mám draka. Potřebuju auto a draka. Abych s ním mohla jít pouštět draka. Ale já vlastně nemůžu jít pouštět draka. Vždyť já budu v práci. Ale vedoucí by mě jistě pustila. Jen bych jí to nemohla říct. To, že jdu pouštět draka s ním. Ale šel by Josef se mnou vůbec pouštět draka? Na vysvětlenou: -> bez Leštěny, rozumějte mého auta, nedala jsem skoro celé léto ani ránu a teď si nějak nemůžu zvyknout na hromadnou dopravu, ale snažím se... ;) -> pouštět draka je žúžo bájo :))) -> a protože je to žúžo bájo, tak už jsem si ho připravila do auta, že se někdy cestou z práce stavíme na kopci, alias hoře, nad městem, protože tam to teprve lítá! :) -> pan anděl zítra zase přijede a jako obvykle má více než čtyřhodinové čekání mezi spoji, což lze chápat velmi dobře jako ideální doba k cestě na kopec a zpět (Leštěnou!) a k pár chvilkám vznášení se (mluvím o drakovi!) -> jistě bych nešla pouštět draka v pracovní době, ale odpíchla b

Včera večer. Černomodř nebo modročerň přicházející noci přecházela na západě do mnoha teplavých odstínů počínaje ohnivou červení, přes něžně růžovou až třpytivému zlatu. Bohužel zachyceno nekvalitním fotoaparátem, který jediný jsem měla při ruce, není to kouzlo toho kratičkého okamžiku takové. Tak doufám, že jsem Vám to alespoň popsala natolik barvitě, že si s tím Vaše fantazie hravě poradí. Řekla jsem si, že je to prima, že bude hezky, jsou-li na nebi červánky. I na meteopressu možná předpovídali podle nich a možná byli dnes překvapení stejně nemile jako já... Po létě poprvé zatopila jsem dnes v kamnech. Jen na chvíli, aby se trochu prohřál vzduch notně studený, jak jsem si na noc otevřela okno. Však si už také na noc zalézám pod obě deky, které mám povlečené, aby mi nebyla zima. Přes den si pak zase beru teplé ponožky a mikinu, aby mi bylo příjemně. Ale dnes už jsem musela zatopit, protože mi nechtělo vůbec kynout těsto na pizzu a hlavně se měl dostavit jeden zimomřivý muž. Nebýt těs

aneb Jak jsem se s panem andělem poprvé tajně sešla 2. října 2008 Dnes se zase začala řešit ta jeho odcizená tržba, kterou jsem já, moje kolegyně a pravděpodobně i Josef už dávno měli za vyřízenou. Má nadřízená, která nám transakci schválila, na to najednou zapomněla... a teď prý, že on je naše největší chyba! Skoro to vypadá, že nám ty peníze bude vracet. Mám ho zítra kontaktovat a nějak mu nastiňovat, jak se situace vyvíjí? Říkám si, že bych měla, vzhledem k tomu, že jsem iniciátorkou celé akce... jen tak neoficiálně... ach jo... asi zase nebudu spát... 3. října 2008 No, tak jsme viděli... sešla jsem se s ním tajně, kolegyni ani nadřízené jsem nic neřekla, pak to zase vzalo další vývoj, takže ho v pondělí asi budu vyhledávat znovu. On byl úžasnej a já jsem měla pořád tu tendenci se ho dotýkat... ale neudělala jsem to... Hlavně jsem moc ráda, že jsem ho upozornila na to, co se kolem jeho osoby děje, vzhledem k tomu, jaký vývoj to nabralo ještě později... Ráno to vypadalo docela dobře,