Chtěla jsem do sedmého nebe a zatím je to sedmé dno! Dobrovolné sedmé dno... protože konečně se něco zase děje... i když zase jen totéž, tedy další level... Už ale nečekám, že tuhle hru vyhraju, už vím, že to nejde, že zde neplatí fair play a že to musím hrát jako protistrana... prostě si jen tak pohrát... Než došlo na třetí první rande , měla jsem teď už nepochopitelný pocit, že mi Roman chybí, ale nechtěla jsem se mu jen tak ozývat, když mě ve svém životě na podzim už nechtěl a navíc okolnosti, za kterých ten (ne)vztah ukončil, se mě osobně dotkly... napsala jsem mu až před týdnem strohé přání k narozeninám. Za pár dní následovala reakce ve stylu "o víkendu mám volno, můžeš přijet, když budeš chtít"... Chtěla jsem ho vidět, i za podmínky, že budu držet hubu a krok (čti: "žádné řeči o Jiřině"); chtěla jsem se zase chvíli cítit jako žena a dle našeho posledního hovoru před osobním setkáním vše nasvědčovalo tomu, že navážeme tam, kde jsme na podzim skončili. Ale nevě