Sedmé dno

Chtěla jsem do sedmého nebe a zatím je to sedmé dno! Dobrovolné sedmé dno... protože konečně se něco zase děje... i když zase jen totéž, tedy další level...

Už ale nečekám, že tuhle hru vyhraju, už vím, že to nejde, že zde neplatí fair play a že to musím hrát jako protistrana... prostě si jen tak pohrát...

Než došlo na třetí první rande, měla jsem teď už nepochopitelný pocit, že mi Roman chybí, ale nechtěla jsem se mu jen tak ozývat, když mě ve svém životě na podzim už nechtěl a navíc okolnosti, za kterých ten (ne)vztah ukončil, se mě osobně dotkly... napsala jsem mu až před týdnem strohé přání k narozeninám. Za pár dní následovala reakce ve stylu "o víkendu mám volno, můžeš přijet, když budeš chtít"...

Chtěla jsem ho vidět, i za podmínky, že budu držet hubu a krok (čti: "žádné řeči o Jiřině"); chtěla jsem se zase chvíli cítit jako žena a dle našeho posledního hovoru před osobním setkáním vše nasvědčovalo tomu, že navážeme tam, kde jsme na podzim skončili. Ale nevěř mýtomanovi a opilci!

"Přijeď v půl šestý, zaparkuj pod barákem a potichu přijď ke mně, až se vlk vzbudí, půjdeme se projít, než bude vedro..." a tak v neděli před pátou ráno vyrážím do Hor. Kdo z nás dvou je větší magor? Kdo si představoval, jak si ho někdo vezme do postýlky trošičku poňuchňat, když si ho tak brzy po ránu pozve k sobě do ložnice? A kdo si místo toho musel odházet věci z gauče, aby se měl kam posadit, když přesně to měl udělat?

Ta absence jakékoliv projevu citu byla bolestná. Letmé objetí, pusa či pohlazení nebo milé slovo - nic z toho. I ten vlk mě vítal s větším nadšením! Absolvovali jsme ranní procházku udržujíc si s Romanem starý dobrý covidový rozestup... a on sedm kilometrů vedl neosobní řeči... Naštěstí to vyvažovala ta svěžest letního rána a vycházející slunce. Tak krásné to mohlo být!

Co s načatým dnem, když vlk byl vyvenčen? Půjdeme si pospat! Nevim, dál. Přenechává mi místo ve své posteli, že on si lehne na gauč. Lehne! V posteli má ženskou a on si lehne na gauč a usne. Já samozřejmě nespím, neumím spát ve dne... navíc když jsem rozpačitá z toho shledání po tři čtvrtě roce a rozezlená kalendářem na okně, kde jsou ve dvou sloupcích rozepsané pracovní směny a volna - Romana......... a Jiřiny.

Příští víkend Roman má volno a Jiřina pracuje, příští víkend můžu zase přijet!

Nespím. Jsem s chlapem, do kterého jsem se před 13 roky zamilovala, v jednom pokoji a přitom se cítím tak sama. Přemýšlím, co dělat. Čekám, až přestanu slyšet chrápání, neměl by pak vidět ty slzičky, co mi tiše stékají po tváři na jeho polštář... píšu postřehy z rande na twitter a kamarádkám... a docházím k závěru, že mu pak prostě řeknu, jestli nechce jít na chvíli ke mně...

A tak se stalo. A tak to bylo konečně relativně v pořádku, když ležel těsně vedle mě a já měla ruku na jeho rameni či přes jeho hrudník. Jeho blízkost vždycky fungovala! Oxytocin. Ne náhodou následovaly intimnosti, které však byly také podivně cituprosté... a přitom tak krásné... Jak ambivalentní pocity jsem z toho měla!

"Nesmíš se do něj zase zamilovat, nesmíš se do něj zamilovat, nesmíš se do něj zamilovat," opakovala jsem si, když jsem se na něj z profilu dlouze dívala a říkala si, jak moc se mi líbí. "Nesmíš se do něj zamilovat, prostě s ním budeš jenom spát a trávit nějaký čas, ať nejsi pořád sama."

Na mě dost slušnej přerod! Ovlivněna hormony nezdálo se mi na tom nic divného, ale s odstupem času nevím, jestli toto můžu já zvládnout. Nejsem ten typ, teď přemýšlím, jak se definuje sexuální vztah a jak laciná kurva.

Neobejmul mě, nepohladil, ani nepolíbil po zbytek dne. Byla jsem tam od půl šesté do půl šesté. Když nespal, pořád mluvil. Vlkovi jsem záviděla, jak milej na něj je. Vůči mě bylo vstřícným krokem to, že mě vzal k řece, kde sám údajně dvacet let nebyl a kam já si v tom vedru přála jít. Pocity z toho mám opět rozporuplné... krásné místo, které nás oba nadchlo, jeho milé gesto, kdy mi v jednu chvíli nesl batoh a boty, ale nakonec to pokazil nemístnými poznámkami. Vedro, řeka a jen my tři; zeptala jsem, jestli mu nebude vadit, když se svléknu a půjdu do vody. Nic nenamítal... o chvíli později to však velmi nevhodně komentoval... Dopoledne jsem mu nahá nevadila?!

Kalendářem a poznámkami to prostě posral! Přesto jsem absolvovala ještě výlet s procházkou na kopec nad údolím, posezení na zahradě a ještě jedno venčení kolem rozpáleného městečka. Chtěla jsem aspoň na chvíli obejmout a zapomenout na ty divný okamžiky, zkusila jsem se k němu přiblížit, ale odehnal mě s tím, že moc hřeju... ani na rozloučenou nic nebylo... ani k autu se mnou sto metrů nešel...

Jen mi řekl, že se teda uvidíme o víkendu, a já souhlasila a řekla mu, ať se mi pak ozve, až bude chtít... sama se v tom angažovat teď nijak nechci... Pokud on bude chtít, zase to zkusím, jestli to nějakým způsobem fungovat může...

Zkusím to, přestože jsem půl odpoledne přemýšlela, jestli mu neříct, že už pojedu... že tam s ním nebudu do těch šesti, jak předpokládal...

Je to prostě jedinej reálnej chlap v mé životní bublině...