Zažít něco (s)nového!

Když jsem byla panem gé okouzlena před dvanácti lety, byl mou "šestou platonickou láskou" . Tehdy jsem ho pouštěla z hlavy dvakrát; kvůli "první trochu reálné lásce" , která však byla o mnoho komplikovanější než všechny předchozí platonické, takže jsem se velmi záhy vrátila ke krásnému snění, kterému však zanedlouho udělala rázný konec "první opravdová láska" ... Nebýt těch dvou jiných mužů, nebyl žádný jiný důvod proč na pana gé zapomínat! Ze "šesté platonické lásky" je najednou "nevímkolikátý platonický úlet". Je mi na jednu stranu tak nějak hezky, ale když se chvílemi zamyslím, mám chuť mlátit hlavou do zdi a vymlátit si to z ní. I když ono to asi nebude v hlavě, že? Měla to přece být odpolední láska z lesní pláže!!! Proč na něj tedy skoro po měsíci ještě myslím?! Protože ho každé ráno vidím. Protože má čokoládový oči! Protože bych chtěla zažít něco (s)nového!!! A na té pláži to mělo nádech krásného snu... Řešení to asi nemá. Je

Slovníček pojmů: dovolená - čím delší, tím větší radost plánovaná - nahlášená již někdy v květnu neplánovaná - bez předem určeného programu Prostě se jen tak poflakovat... do noci si číst (dočetla jsem Terapii láskou - trochu prvoplánová, přesto skvělá! a Pouto - velmi napínavé až do poslední stránky!), ráno dlouho spát, snídat nejlépe v posteli, obědvat nejlépe venku, slunit se, plavat, hrát hry, číst si, snít, na chvilku se zamilovat - ono se toho vzhledem k těm skutečně letním teplotám mnoho jiného vymyslet nedalo... a pro mě byl toto vcelku dobrý způsob, jak volné dny strávit (pominu-li možnost poznávat více či méně vzdálené kraje, na což bohužel nemám společníka)... Vypadalo to nějak takhle: Užila jsem si to; je mi líto, že to končí, ale pokud si dobře vzpomínám, zbývá mi ještě dalších dvanáct dní dovolené. Dalších dvanáct (ne)malých radostí... :)

Umím se zamilovat na několik let, jindy na pár minut... dnes ten pomíjivý pocit trval pár hodin... možná to ani nebyla zamilovanost, jen ten tolik intenzivní pocit chtít zažít něco (s)nového! Strávila jsem odpoledne uprostřed lesa u řeky a strávila jsem ho mimojiné pokukováním po jednom chlápkovi. Nejdřív to bylo takového to "je to on? není to on?" - tím on myslím toho, který se mi před dvanácti roky docela dost líbil, toho, kterého po ránu často míjím cestou do práce, toho, se kterým teď shodou všech okolností pracuju v jedné firmě. Což je shodou okolností skutečnost týkající se mnoha těch, na které jsem si v minulosti pomýšlela... :D Tohle všechno jsem věděla já. Co napadalo jeho, když pokukoval po mně, netuším... Já se tedy dívala po něm, on po mně a, když se naše pohledy náhodou střetly, dělali jsme, že po sobě vůbec nepokukujeme... :))) Kdy jsem tohle zažila naposled? Už si ani nevzpomínám... Však jsem si to dnes také hodně užívala! A to se mi rozhodně nelíbí tak jak