Zažít něco (s)nového!

 

Slíbil mi společnou neděli, ale radši zavolal až po neděli. Nevím, zda to byla záminka nebo fakt chtěl poslat fotky vlka z loňského výletu na ikonická místa Hor, do kalendáře pro jeho blízké, kamž prý počítá i mě... A fotky můžu dát třeba na flešku a přivézt, až přijedu! Aha, my se uvidíme? A nemělo to být už v neděli?! Nešlo to, protože já prý pořád někde jezdím (o jediném výletě jsem mu vyprávěla!) a v tu neděli že prý měl doma havárii topení a něco s mobilem, takže mi nemohl ani zavolat... blablabla... blablabla... A tím začíná týden předvánočních zázraků! Jsme zase najednou v docela intenzivním kontaktu. Volá často a hovory jsou to dlouhé, tedy on tak dlouho dokáže hovořit... já se jen občas na něco zeptám. Třeba, proč jsem nemohla přijet v neděli! Že prý se s kolegou, který za ním přijel, vožrali. Aha?! Nestojím mu ani za to, aby si ty lži pamatoval? Nic neříkám, myslím si svoje... a on dál vypráví o vlkovi... a dál tahá z rukávu historky z celého svého života, mateřskou školkou p

Už i on sám se mě ptá, proč se s ním ještě bavím, co na něm vidím a proč ho chci, když vím, jakej je. A já jsem ráda, že se ptá a že s ním můžu hovořit o tom, co cítím a jak se s ním cítím... tedy když mi zrovna dovolí být s ním (aspoň zavrtaná pod peřinou s telefonem na uchu, když nic jiného). Třeba ho to nezajímá, třeba si zase jen chce honit ego, třeba ráno, až se probudí, si nebude vůbec nic pamatovat... Já si pamatuju všechno. Dávné sliby z dob, kdy jsem mu ta slova ještě věřila; a byť pocitově mu věřím stále, už ne slibům, a tak z posledního půlroku si pamatuju převážně pocity. Když pominu drobná zklamání z toho, že občas v něco doufám, i když nevěřím, tak si to vlastně užívám! Naše dlouhé večerní telefonáty o všem a o ničem, aniž bych se upínala k tomu, že o víkendu budeme spolu a že mi uvaří segedýn. Úplně obyčejné otázky, co budu dělat, jak jsem si užila výlet, co bych chtěla k Vánocům, i když vím, že nejen Ježíšek neexistuje. Srandičky. Smích. Lichotky. Otevřenost. Důvěru. Bl