Zažít něco (s)nového!

Objevila jsem ten správný druh výletů pro mě a přítele, kterému se pěší turistiku marně snažím přiblížit již léta. Webové stránky věnované zajímavým výletním cílům toto nazývají "vhodné pro rodiny s dětmi", to znamená, že někam vyrazíme, on se moc nenachodí a já se vyblbnu! :))) Jako v neděli v loučeňském labyrintáriu... V tamním zámeckém parku je vybudována desítka labyrintů a bludišť. Vrátila jsem chytřejší o poznání, co odlišuje jedno od druhého, tak o toto obohatím i Vás. Bludiště skýtá záludnosti v podobě rozcestí a slepých uliček a cestu k cíli je třeba v něm hledat, labyrintem vede cesta jediná většinou náležitě spletitá... ;) Možností na výrobu labyrintu či bludiště je mnoho. Já si zatím jen maluju na papír, jaké bych si na zahradě postavila. Ano, tak mě to nadchlo! Může být z kamene... ... nebo třeba ze stromků. Jen bych si na správné bludiště představovala něco trochu vyššího, protože vykukujíc nad špičkami stromu nebo dřevěnými stěnami měla jsem částečně přehled o

Pokračujeme v roubenkách . Jen tahle je z trochu netradičního materiálu... Vytesaná do kamene. Původní (a dřevěnou) předlohu si můžete prohlédnout v Corlyině článku o Kopicově statku , který je krásný sám o sobě, ale navštěvovaný právě díky skalním reliéfům, které pan Kopic vytesal do skal. Jeho díla - vůbec bych netvrdila, že amatérská! - prezentují především osobnosti české historie, ale vzhledem k tomu, že historie není mé hobby, tak foto jednoho, kterého jsem stoprocentně poznala... navíc je to pro mě stylové, že?! :) Jdeme dál. Máme před sebou ještě pár kilometrů a spoustu krásných výhledů na Hruboskalské skalní město. Zde Vyhlídka na kapelu. I při minimu fantazie tam tu skupinu skalních hudebníků musíte vidět. A kousek blíž před nimi, ta osamocená skála vykukující mezi stromy, to je Kapelník, ale jak tak na něj na té fotce koukám, tak mi připomíná něco úplně jiného... :D A došli jsme do oblíbeného arboreta, které bylo prosluněné stejně krásně jako minule ... Nedostatek v podobě s

Bez dechu, ve spěchu, ženu si to po mechu. Pověřen úkoly, ženu si to po poli. Přátelé, chvátám, chvátám, nemám chvíli klid...  přesto jsem se tu na chvíli zastavila, abych Vás zpravila o svém konečně práce- i všehoschopném životě. Stále jen pracuju (tečka) Takže jen pár krátkých twítů. Twitter  mě stále baví. I proto, že twíty mých following za uplynulých 24 hodin přečtu během pár minut, kdežto na stále narůstající počet nepřečtených článků v Google Readeru nemám odvahu... a tak jejich počet roste a roste. Ale i na to dojde! Správný twít má maximálně 140 znaků. Musím začít být stručnější, aby si to přečetli i ti, kteří mají stejně tolik práce jako já... ;) Pár mailů od nadřízené a mých odpovědí na ně v době mé pracovní neschopnosti a nemáme se rády ještě dřív, než předtím. ÚAN Praha Florenc. Ráj na zemi. A já tam zítra jedu. Navíc v pracovní době (a bez nadřízené)! :))) Je (a nebo byl) v nemocnici. Ať je a nebo není anděl, tak mě ta zpráva stejně nějak vzala... Vstupenky do divadla pro

Netrpělivě jsem čekala na naši dlouho plánovanou schůzku, těšila jsem se, až se setkáme, a zároveň z toho byla velmi nervózní. Přeci jen bylo to takové rande naslepo, naše dnešní setkání nám domluvila Marta, aniž by mi toho o něm mnoho řekla... a vzhledem k tomu jsem tušila pouze mlhavě, jak bude probíhat naše schůzka. Znala jsem jen místo a čas. Poslední týden nebylo dne, kdy bych si na dnešní smluvenou hodinu nevzpomněla. Od včerejška jsem na to myslela téměř bez ustání, byla jsem jak na trní a řešila ty typické ženské starosti typu, co si vezmu na sebe. Začalo to už výběrem spodního prádla, protože co kdyby náhodou... že jo? Ne že bych se běžně nesprchovala, ale ta dnešní ranní sprcha byla tak nějak obřadná. Myslela jsem na tajemného neznámého. S každým tahem nově vybalené žiletky mi přicházely na mysl nové a nové věty, které budu říkat já jemu a které bude říkat on mně. Nakonec jsem spokojeně přejela rukou po hladce oholených nohách... hmmm, co kdyby náhodou, že jo? Vyšla jsem ze s

Napadají mě samé (hloupé) věty, které by se hodily jako úvod ke slohovému cvičení na téma "obec, kde žiju"... no... prostě... tady žiju. Toto úvodní foto je panoramatický pohled na naši miniaturní vesnici, takhle zmenšené to vypadá jako fotka, od které jsem ořízla nebe nahoře a louku dole, ale na originále jsou vidět i lidi v oknech a tak... no nic, tady je to bez lidí... :) Za poslední týden jsem vyfotila snad všechno, co kde v okolí k vyfocení bylo, ale až včera mě napadlo začít fotit domy, respektive staré roubené chalupy, ale jak byla neděle a všude bylo plno lidí, tak jsem to nechala na dnešek... a voni tam ty lidi byli i dnes! :) A navíc dnes dopoledne bylo fakt hnusně, ale na některých snímcích ani tam mlha nevypadá špatně...  Zrovna o téhle chalupě jsem jeden čas snila, že ji koupím, ale byla strašlivě drahá. Tak jsem si vyhlédla jinou o poznání levnější, v o poznání horším stavu - v takovém, že ani za foto dnes nestála a že jsem ji tehdy nekoupila, ale na ty světničk

Začínám se zotavovat; možná to jarní sluníčko umí zázraky... a k tomu odpočinek a hlavně klid. Ještě tak jarní měsíček kdyby ze mě dokázal udělat Šípkovou Růženku a ráno by mě něžným polibkem probouzel... hmmm... anděl! :))))) A hlavně kdyby ten klid nenarušovaly zprávy stran mého zaměstnavatele! :/ Drahý mě šetří co se těchto zpráv týká, přestože zrovna jeho si vybrali za jakéhosi zprostředkovatele. Ovšem má e-mailová schránka žádnou cenzurou neprochází a přistávají do ní zprávy, jež mě rozčílí samotnou formou. Myslíte, že pozice nadřízeného nějak vylučuje použití slova "prosím" a alespoň jedné zdvořilostní fráze na optání se na zdravotní stav podřízené?!  Formou to začíná, obsahem to pokračuje. Dnes jsem byla požádána, abych si v době své pracovní neschopnosti zašla udělat svou práci! Jak slušně odmítnout zcela nesmyslnou žádost zaměstnavatele? Odvážně! Divila jsem se sama sobě... a teď jen čekám na další mail... Mohla jsem se líp učit a mohla jsem být třeba zahradnicí! Neb

aneb k čemu všemu svádí lavička u lesa... Přísáhám! Já to nebyla... já jsem si jen na chviličku chtěla sednout na sluníčko (a fakt jen na chviličku, protože přece nemůžu po své pracovní neschopnosti jít do práce opálená?! :D )... Na druhou stranu chápu, že toto mnou velmi oblíbené místo k posezení může svádět k lecčemu. Však já také ujíždím na doutnících , když je k tomu vhodné místo a příležitost. Nedopalky ovšem neodhazuji v dáli. Ani použité prezervativy ne, neb je nepoužívám , ale sex na hřejivém jarním sluníčku si asi ujít nenechám - teda nebude záležet jen na mě - však kdysi dávno neměli jsme mnoho jiných příležitostí... za hezkého počasí na oblíbeném místečku v lese, jinak v autě... jééé, to už je tak dávno... :) A pro úplnost dodávám, že všechny láhve, které jsem si s sebou kdy vzala, jsem si zase přinesla s sebou domů... snad jen papírový kapesníček jsem občas někde odhodila, ale tady bych si to rozhodně nedovolila! :o K čemu by lavička u lesa a krásné slunečné počasí (případ

S včera znovuzískanou neschopenkou získala jsem i čtyři hodiny vycházek denně. Dnes dopoledne vypravila jsem se na kopřivy do velikonoční nádivky, na kterou jsem měla chuť, a vrátila jsem se i s několika jarními fotografiemi... zprvu i slunečnými (zatímco teď venku sněží a po sluníčku ani památky)... A toto je cíl... ... pár miniaturních kopřiv, které jsem našla. Do té nádivky jich fakt bylo jen tak, aby se neřeklo, ale i tak je dobrá. A po dobrém obědě půjdu asi zase odpočívat a za hodinu můžu zase jít ven... další vycházka: 14:00 - 16:00 :)