Jak se ze mě stala kariéristka
Vždy pro mě práce byla jen něco, kam chodit musím, abych měla na čokoládu, ale poslední dobou cítím, že se to změnilo. Práce mě baví, ale tak tomu většinou bylo i v minulosti, teď se mi navíc zdá, že do práce chodím ráda, což se mi v minulosti taky dělo, ale mělo to většinou jiný důvod, než ta práce samotná. Na předchozím pracovišti to byl chlap... několik chlapů v průběhu těch let, co jsem tam pracovala, na které jsem se těšívala. A teď je v tom vlastně taky chlap... Tentokrát je to ale jiné. Tenhle chlap mi tu práci dal, tenhle chlap mě za tu práci platí, tenhle chlap mě za tu práci chválí. Šéf. Ne, nezamilovala jsem se! Aspoň myslím... Ale prostě si ten způsob jeho chování k zaměstnancům nechám líbit. Ať už mi říká "sýkorko", ať už mě přesvědčuje, že je rád, že mě má, ať už mě hladí po ramínku, ať už vedle sebe nad doklady stojíme ne velmi blízko, ale bez i jen mimimální mezery mezi námi, nevadí mi nic z toho. Spíš naopak, ta mužná blízkost mi skýtá pocit bezpečí. Ale fa