Zažít něco (s)nového!

Existuje skutečně jen jedna jediná životní láska? Když naše srdce zahoří pro toho pana Úžasného, není tam už ani kousek pro pana Roztomilého? Je možné milovat a zároveň být zamilovaný? Nečekám odpověď na mé otázky. Vždyť já už v tom mám dávno jasno! Přestože hluboce miluju jednoho, zamilovala jsem se do druhého... prostě ta trocha místa v mém srdci ještě zbyla. Zdá se Vám to divné? Mně trochu taky... Vím, že chovám hluboký cit k muži A - cit, za kterým stojí několik společných let, mnoho zážitků a prožitků, nějaké plány do budoucnosti (nejaktuálněji silvestrovský večer, na který jsme dnes společně pracně sháněli rychlé špunty, které překvapivě vůbec nikde neměli... ale dle hesla "nic nevzdávat předčasně" jsme je nakonec obstarali; pak třeba víkendový výlet do Prahy nebo jarní dovolená na Slovensku) a společné těšení se na to, co nás čeká. Prostě láska. Přesto jsem se jednoho dne zamilovala do muže B . V mém těle proběhla chemická reakce, pár dní na to jsem se na něj usmála,

Tak jako francouzské bagety, jsou jistě proslulé i ty jejich palačinky... asi jsem něco zmeškala, když jsem je zatím neochutnala jinde než v Tunisku ;) A ty byly možná víc tuniské, než francouzské... No tak se podívejte, nejprve klasické čokoládové: A teď slaná varianta: Chtěla jsem Vám sem dát i nějaké video na ty asi nejslavnější: crêpes suzette, ale žádné z těch videí, které jsem našla, se mi nelíbilo... tak se nechte inspirovat alespoň receptem . Já přemýšlím nad tím to vyzkoušet...

Přemýšlím nad úvodem k článku a zrovna mi odbíjí mé "věžní" hodiny nově nainstalované v notebooku... seděla jsem tu, když odbíjely před hodinou... seděla jsem tu, když odbíjely i před dvěma hodinama... Takže první závislost je jasná! Ta další, která mě trochu trápí, respektive, která mi teď způsobuje jakési vnitřní prázdno, je závislost na muži. Vůbec ne na tom muži , který se zatím pořád vkrádal do mého blogu a který má dokonce i své jasně dané vyobrazení v mém životě v obrázcích ! Úplně jiný muž mi teď bytostně chybí... Kdo mě nezná asi je teď trochu zmatený - že je to moc mužů? Asi budu muset v blízké době napsat článek na téma, kolik místa může být v jednom dívčím srdci a jaké druhy citů se tam mohou skrývat. ( tady je ) Ale to až příště... Teď něco o tom muži, vedle kterého jsem se ráno probudila a byla na něj protivná, protože jsem prostě protivná, kdykoliv se ráno musím probudit v nelidskou dobu. Ráno jsem si s ním sice povídat nechtěla, ale zato v noci nejlépe až do r

Prvotní myšlenku, kterou jsem měla včera, než jsem začala psát o nábytku , jsem v tom článku nějak zapomněla zmínit, přestože i dnes mě vede k dalšímu zamyšlení... Nikdy jsem si nemyslela, že bych neuměla nakupovat, respektive nemyslela jsem si to do té doby, co se pro mě nakupování stalo základem pro přežití. Dřív jsem nakupovala převážně pro radost, než z nutnosti - nějakou hezkou tuniku, nové džíny nebo nějakou dobrou čokoládku. Ne že bych si teď občas nedopřála tuniku nebo čokoládu, ale už je to pouze třešinkou na dortu, protože musím nakupovat chleba, máslo, sýr, ovoce, zeleninu, maso a uzeniny, luštěniny, těstoviny, rýži, ba i olej, ocet, sůl a pepř. A kdo to zná, jistě ví, že tento seznam není rozhodně kompletní. Když jdu na velký nákup, tak si to všechno raději píšu, sice si pak připadám divně, když si to v supermarketu čtu z papírku, ale nestane se mi, že bych na něco zapomněla. Fakt si připadám divně, protože nikoho s papírkem tam nikdy nepotkávám, přestože jsem si dříve mysl

Proč potřebuji dovybavit nábytkem, už víte, že bude z obchodního domu IKEA, asi taky tušíte. Vůbec mě nenapadlo, že bych ho měla koupit jinde... Kdy jsem byla poprvé v IKEA, už si nepamatuju, jen vím, že jsem měla pocit, že tam zabloudím a už se nikdy nedostanu ven, přesto mi to tam učarovalo natolik, že by mi nakonec možná nevadilo, kdybych tam zůstala ztracená navždy. Vždyť je to tam zařízené tak, že si na každou noc v týdnu můžete vybrat jinou ložnici, a ve dne prostě nakupujete... Sice sériový, ale design a za rozumnou cenu! Když jsem si na jaře začala zařizovat byt, tak první věc, kterou jsem si sem pořídila (ještě ani kuchyňská linka nebyla na místě), byly barové židle. Vyhledla jsem si je právě v IKEA, protože přesně zapadaly do mé představy o zařízení bytu a navíc byly o pět centimentů vyšší, než standartní barové židle, a to jsem potřebovala, protože výška baru, který už tu stál, byla zcela neodborně stanovena (nakonec jsem k židlím pořídila ještě vysoké podsedáky a už je bar

Jak jsem minule psala o Amélii z Montmartru , tak jsem zmínila i film Příliš dlouhé zásnuby. Dnes ve 21:25 ho dávají na Primě, určitě se budu dívat... malá ochutnávka pro Vás, třeba Vás také inspiruje:

Dárečky bez rozdílu důvodu darovaní mají způsobit radost jak obdarovanému tak tomu, který je dává. U těch vánočních mi to tak úplně nesedí - kolika předvánočních rozhovorů na téma absolutní absence inspirace k jejich správnému výběru jsem byla účastníkem? Trošku mi to připadá jako, že nejen já, ale i někteří další to vánoční obdarovávání mají v některých případech spíš jako povinnost, než radost. A kupovat dárky jen z důvodu, že se to čeká, fakt nemůže způsobit radost... Samozřejmě, že vždycky budou lidé, kterým ten dárek dáte rádi, ale i takoví, které obdarovat je nějakou společenskou nutností. A to nemluvím o mé kolegyni, která pravidelně nosí vánoční dárek i naší nadřízené, to je úúúplně jiná kategorie. A pak jsou také ti, kteří sice rádi obdarovávájí, ale nic se jim nezdá dostatečné... Je to jako hon za honosným darem, kdy svou lásku takřka vyjadřují finanční hodnotou a přitom by možná stačila maličkost... Dárky jsou ošemetná věc - mnohdy se stane, že ten obdarovaný může cítít něja

Takže jakým způsobem se vyvinul můj single Štědrý den ? Vytáhla jsem stromek a zabalila nějaké dárky... a vařila. Měla jsem hlad, protože k obědu jsem měla jen ten houbovník, ale přece kvůli nějaké tradici nebudu míchat bramborový salát a smažit kapra, který mi ani pořádně nechutná. Měla jsem chuť na štědrovečerní houbovou polévku, ale za prvé hub už dnes bylo dost a za druhé mě trochu děsila ta tradice. Tak jsem navařila velký hrnec zelňačky. Mňam. Také jsem hodně seděla u notebooku, takže ani mou oblíbenou pohádku "S čerty nejsou žerty" jsem nějak nestihla. A tu jsem skoro i chtěla vidět, narozdíl od všech těch ostatních klasických... V sedm jsem si pustila novou pohádku "Kouzla králů", ale stejně to nějak nebylo ono... nebo už jsem na pohádky moc velká. To už spíš věřím na ty romantické komedie , ve kterých to nejen dobře dopadne, ale jsou i vtipné. Kdybych nebyla skoro donucena jít navštívit rodiče, tak skoro nevím, že nějaké Vánoce jsou... měli dokonce opravdov

Mám tu novou rubriku, protože články beze slov mě bavily. Přítel mi obstaral gif animátor, tak doufám, že kvalita obrázků bude jen a jen lepší... těším se na Vaše komentáře k životu v obrázcích

Vánoce, snad jediný čas, kdy každý dodržuje nějaké tradice. Já nic nemusím, neboť dnes jsem single... možná trochu nedobrovolně, ale z větší části dobrovolně. Zatím si to docela užívám... Původně jsem chtěla Vánoce zrušit, nakonec nějaké přípravy proběhly, ale dnes zatím jediné, co u mě doma Vánoce trochu připomíná, jsou krabice s cukrovím (ty však nejsou vidět) a z trouby linoucí se vůně pečícího se houbovníku. Dodržení tradičního podhorského vánočního menu s sebou nese tu výhodu, že alespoň nemusím jednou přemýšlet nad tím, co bude k obědu, a navíc to fakt (doufám) bude mňamka. Jinak mi tu hoří oheň v krbovkách a plápolá plamínek svíčky. Ještě jsem ani nevytáhla ten můj mini stromek. Možná na to dojde, ale jistá si tím zatím úplně nejsem... Dárky také zatím nemám zabalené - na to dojde docela určitě, ale zatím nevím kdy. O svátečním oblečení nemůže být ani řeč, popravdě řečeno na sobě mám stále ještě tričko na spaní, ke kterému jsem ráno natáhla jen čisté kalhotky a teplé ponožky...

Joyeux Noël et Bonne Année à tous mes amis! Marie Cherrier - Joyeux Noël

Connaissez-vous la jeu «trouve les sept erreurs» ? Je viens vous proposer regarder ma vie en deux images et y trouver les differences. Et peut-être le n°7 n´est pas bien correct dans mon cas... spectacle n°1 spectacle n°2 En première image tout est possible! Comme dans mes rêves . Mais la réalité c´est toujours comme cette seconde image...

Tak jako dodatková čísla ve Sportce, tak dodatková slova ke scénce č. 1 a ke scénce č. 2 . Sportka má také dva tahy... jako já dva životy. Ten první reálný, takový zážitkosběratelský a vůbec ne fóbií prostý . Bohužel jsem neuměla zařídit, aby se berušce v první scénce klepaly kolena, to si domyslete... a takhle to dopadne vždycky... Dneska zase... přestože jsem měla nejdřív hodně odhodlání a představ. Beruška ve scénce dvě představuje právě ten snový život . Jo, jo... ve snech jde všechno... i to, že beruška s tím svým vysněným zvířátkem, nakonec odejdou nějak úplně jinam, než kam jít původně chtěli... Tak jdu snít dál, tak dobrou ;)

Pro ty, jejichž okna a podlahy už se dávno lesknou po použití leštěnky, mají krabice plné dokonalého cukroví, stromeček čekající jen na nazdobení ozdobami v jednotně sladěné barvě, kapr jim plave ve vaně a všechny úžasně zabalené dárky mají pečlivě uschované před všemi zvědavci, tu mám vánoční přání: Že nepatříte do výše popsané kategorie? Nic si z toho nedělejte, přání samozřejmě patří i Vám... neboť právě Vám maximálně rozumím. O úklid jsem se pokusila včera s tím, že kuchyň zatím vynechám, neb jsem se chystala napéct to cukroví. Takže včera to koupelnou počínaje a ložnicí konče vypadalo moc hezky - asi jsem to měla nafotit :) Protože dnes po upečení cukroví kuchyň vypadá jako po upečení cukroví a vzhledem k tomu, že pohybu z kuchyně do ostatních místností nešlo zabránit, drobečky z cukroví jsou už snad i ve vaně. A ani tam neplave ten kapr, který je třeba mohl povečeřet. Kapr teda není na místě, pokud je vana opravdu místem jeho určení, naštěstí alespoň to cukroví je v krabicích...

Fóbie... Existuje někdo, kdo se nikdy nebojí? Určitě i Vy znáte ten pocit, kdy se ve Vás všechno sevře a srdce bije na poplach. Ať jsou to uzavřené prostory, havěť typu hadi nebo pavouci, neopodstatněný strach o sebe sama nebo Vaše blízké, hrůza z výšek, bouřek nebo tmy... každý má z něčeho strach. Někdy je to pro ostatní až nepochopitelné, co jiné může enormně děsit. Pokud Vás to zajímá více: Fóbie - Wikipedie , Seznam fóbií - Wikipedie (doporučuji použít k porozumnění článku ;) ). Co se mě týká, bojím se hadů, jakýchkoliv... slepýš nebo užovka, to je jedno, obcházím je uctivým obloukem a, když se jim úspěšně vyhnu, nápadně zrychluji chůzi. Ale proč o tom chci psát v prosinci a navíc s nadpisem "fóbie dnešního dne"? No, hada jsem dnes opravdu nepotkala, takže ofidiofobie je dnes out, ale srdce mi bušilo úplně stejně, jen jsem šla přímo do jádra a žádné obcházení se nekonalo... pro sbírání zážitků udělám cokoliv, fóbie nefóbie. S bušícím srdcem a rozklepanými koleny jsem s

Myslím, že každý máme nějakou sběratelskou úchylku. Nedávno, nahlížejíc do jednoho šuplíku, jsem zjistila, co všechno se dá sbírat. Myslela jsem si, že znám toho člověka se šuplíkem velmi dobře, přesto mě toto překvapilo. A to nemluvím o tom, jak se velmi rád při příležitostech typu Vánoce, svátek nebo narozeniny nechává obdarovávat asi třemi nebo čtyřmi druhy spotřebního zboží. S každými novými hodinkami, s každým novým svítidlem a s každou další taškou přes rameno prostě upgraduje na dokonalejší verzi... jen doufám, že dokonalejší taška, než ta, kterou jsem mu onehdá dala, neexistuje. Myslím, že každý z nás má něco, co shromažďuje. Počínaje třeba turistickými známkami, přes další jiné harampádí, až třeba ke kosmetice. No která žena by doma neměla zásobu různých zkrášovatedel pro různé příležitosti? Mám je taky... přiznávám... Včera jsem si koupila novou řasenkou a úžasnou vůni Sweet darling... a taky jednu úžasnou věc. Sice to se sběratelstvím nemá nic společného, ale povím Vám to. Ú

Očekávaný zážitek byl tak nějak dle očekávání... přes všechna nepříjemná sdělení úžasné rozpačité úsměvy, na kterých se mi zase chtělo odletět. Nevím, co k tomu dodat... Úsměv vysněného nedosažitelného muže ve mně zase budil pocity těžko vyjádřitelné slovy... chtěla jsem se ho po celou dobu, kdy jsme stáli proti sobě, dotýkat - nic intimního, pouze nutkání přiložit ruku na jeho paži... Asi by se divil, kdybych na něj šahala :) Možná se i divil, když jsem mu nabízela, jestli mu můžu nějak pomoci, jestli pro něj mohu cokoliv udělat... Nic nechtěl...

Na úvod za sebe zase nechám hovořit video, tentokrát však ne hudební... Tak to byla upoutávka na film Amélie z Montmartru (Le Fabuleux Destin d'Amélie Poulain) - úžasný film a úžasná Audrey Tautou... svěží a vtipná romantická komedie, pro kterou se Audrey asi narodila - v žádném jiném filmu snad nebyla tak kouzelná (no, možná bych ještě doporučila Příliš dlouhé zásnuby - Un long dimanche de fiançailles - trošku vážnější film)... Možná mě ten film tak nadchl, protože jsem se v tom nesmělém výrazu Amélie trochu viděla... Amélie byla také ukrutný snílek, jen si za těmi sny uměla jít a kam až jí to dovedlo! Prostě měla to štěstí, že měla dobrého scénáristu a hlavně režiséra... protože, já ač se stále cítím být hrdinkou a scénáristkou v jednom , ta režie stále nějak chybí... Tento francouzsko-německý film režiséra Jean-Pierra Jeuneta natočený v roce 2001 jednoduše doporučuji!!!

Odpověď do vánoční soutěže na blog.cz Co jsem si v tomto vánočním období nepřála, už jsem popsala v několika článcích na blogu. A hle, ono se to nesplnilo. Takže jestli stačí do blogu napsat, co si nepřeju a ono se to nesplní, tak tady: nepřeju si neprožít klidné Vánoce... a tu krásnou flashku tu bych také nechtěla ;)

Comme d'habitude je vous invite à regarder quelques clips de musique... les chansons des hôtels tunisiens

Trocha hudby z tuniských hotelů... Takfarinas - Zaama Zaama Antique - Opa Opa Magic System - Bouger bouger La colita ... a na závěr z dětské diskotéky: la danse des canard Aram zam zam

Už jsem Vám toho o sobě řekla hodně... že jsem posedlá ... že jsem snílek ... a z toho plyne všechno další... Prostě posedlý snílek to je šílená kombinace - na však nebezpečná okolí :) - jak jsem si vysnila ten vzdušný zámek, tak za ním v rámci svých schopností jdu, respektive pouze sbírám maličkosti, který se stanou součastí snů a některá realita mi trochu uniká, pouze mlhavě jí tuším... Znáte ten pocit? Něco nepříjemného tušíte, ale nechcete si to přiznat, tak hledáte výmluvy a jiná zcela nelogická vysvětlení (je to podobné jako s tou nadějí ), jen abyste krutou pravdu nezjistili dřív, než musíte. Že ho neznáte? Tak to mám takhle asi zase jenom já... Ale když tu myšlenku trošku přesunu, nestalo se Vám někdy, že jste se ráno oblékli do sukně, kalhot, trička nebo jste si třeba na hlavu narazili čepici, při oblékání se Vám to zdálo vpodstatě slušivé, ale jen co jste vyšli před dům, už jste se začali cítit celí nesví, třeba z důvodu, že sukně má špatný střih, kalhoty Vám dělají nehezkou

Quelqu'un habite dans une maison... Quelqu'un habite dans une maison. La maison est située dans un petit village. Il y a une grand-route dans ce village. Des voitures roulent sur la route. Je suis dans une voiture aussi. Je conduis. Je ne vois pas cette maison. Quelqu'un habite dans une maison. La maison est située dans un petit village. Il y a une grand-route dans ce village. Des voitures roulent sur la route. Je suis là-bas de nouveau. Il fait noir. Je ne vois pas cette maison encore. Quelqu'un habite dans une maison. La maison est située dans un petit village. Il y a une grand-route dans ce village. Des voitures roulent sur la route. Je repasse de nouveau. Je vois peut-être le toit. Quelqu'un habite dans une maison. La maison est située dans un petit village. Il y a une grand-route dans ce village. Des voitures roulent sur la route. Je conduis. Il fait noir. Je ralentis. Je veux arriver vers cette maison. Il est située à l'impasse. Je me ravise. Quelqu'un

Kýženou informaci, kterou jsem dnes chtěla získat, mám :) Ale zcela nezávisle na získávání této informace, jsem se dozvěděla také, jak jsem už nějaký měsíc či dva bez informací, které jsem asi měla mít... ach jo... Co Vás asi tak zajímá nejdříve? No, ono je to tak nějak vzájemně provázané, tak si z toho vyberte... Jednou jsem něco chtěla udělat pro tohoto muže , tak jsem mu pomohla vyřešit jeden jeho problém, který on možná vůbec řešit nechtěl (respektive už ho měl vyřešený značně ve svůj vlastní neprospěch), ale já myslela, že dělám dobrou věc a že to třeba z mé strany nějak ocení. Zpočátku se to jevilo jako vyřešený problém tentokrát bez újmy vůči jeho osobě, jehož vyřešením jsem se ze strany toho muže kýženého ocenění stejně nedočkala. Nedočkala jsem se ani později, naopak se začalo dít něco, co můj záchranný plán začalo komplikovat, přestože už se záchranná akce všem zúčastněným stranám jevila jako ukončená. Říkejme tomu třeba vliv třetích osob - každý kolega s kolegyní přece mají

Tak Vám povím, že ono to má něco do sebe psát blog... akorát, že jsem pak tak vypsaná, že už se mi nechce psát nic jiného. Takže pokud třeba někdo čekáte mail ode mě a nemůžete se dlouho dočkat, tak si přečtete můj blog, protože tady se stejně všechno dočtete. Zítra už doufám připluje i ta slibovaná informace o kolegovi a o tom, jak to s ním bude či nebude pokračovat. Dnes se mi o tom psát nechce, i když dnes byl ten den, kdy jsem ho možná viděla naposledy... ale prostě jsem najednou neměla pocit, že by to bylo tak důležité. Prostě jsem si našla jiný koníček. Teď bloguju a to už nějací chlapi nejsou důležití :D Bloguju a svým způsobem mi to pomáhá se od některých myšlenek zcela oprostit. Bloguju a bloguju a bloguju... ... ale když budu jen blogovat a všichni chlapi mě přestanou zajímat, tak o čem Vám tady budu psát? Na druhou stranu ale často přemýšlím, jestli ten můj blog vůbec někdo čte, jestli ty, kteří sem chodí, stále nezajímá jen, jak jsem se onehdá pitomě zamilovala do jednoho T

Překlad pro nefrankofonní: Vánoce, vánoční otec, vánoční poleno... Vánoce se blíží, takže je asi jasné, proč jsem zvolila toto téma, ale nejsem asi úplně správně zasvěcená k předávání adekvátních informací, neboť Vánoce pro francouzsku jsem zatím nezažila. Ale možná bych chtěla letošní Vánoce pojmout trošku netradičně... respektive chtěla jsem je zrušit, ale nebylo mi to dovoleno. Na otázku, jestli teda, když už máme slavit Vánoce, budeme i péct nějaké cukroví, reakce už tak jásavá není. No ale nějaké cukrovíčko alespoň na ovonění bytu vanilkou by to chtělo, tak jsem přemýšlela které. Víc než tři druhy a ještě z maximálně polovičních dávek péct nebudu. Uvažování se vyvinulo k tomu netradičnímu pojetí a řekla jsem si, proč nezkusit upéct "bûche de noël" čili "vánoční poleno". To je tradiční francouzský vánoční moučník, vpodstatě roláda formovaná do tvaru polena. Roláda - to rolování symbolizuje letokruhy polena - napatlaná hnědým krémem, který představuje kůru, dozdo

Zatím jen teoreticky, ale už se blížíme k tisícovce ;) Za necelý měsíc existence tohoto blogu je to velmi hezké číslo... Jo, nejvíc čtenářek tu bylo, když jsem publikovala tuniskou story . To bylo i přes 200 návštěv za den. Vám, kteří čtete dál, děkuji. A tísícího návštěvníka vítám předem! :)

Takhle nějak to jde za sebou, ne? Nejdřív si něco/někoho oblíbíte, pak se zamilujete, časem se z toho může stát Vaše vášeň, která záhy může zajít až v nezdravou posedlost. Přemýšlím, kdy přesně přichází bod zlomu... Jestli totiž už náhodou nejsem posedlá... :) Vy, kteří mě znáte, víte, že v mém případě je to posedlost někým a ne něčím... Vy, kteří mě neznáte a kteří jste si tu nějaké mé články přečetli, tak jste si jistě všimli, jak se do spousty článků vkrádá nejmenovaný muž - včera jsem psala o tom, jak se usmívá , předtím to bylo o tom, jak už ho asi nikdy neuvidím , což se rázem změnilo a zase svitla naděje , kterou však už teď nevidím tak růžově a zase nevím, co nastane . Je to on, který je ztělesněním mých snů , pořád se usmívám, když na něj myslím. Jo, dokonale mi zamotal hlavu... Láska? Vášeň? Posedlost? Co mezi námi bylo a nebylo, co bylo skutečné a co jen vysněné, nechám stranou. Konstatuji jen, že jsem s ním svým způsobem prožila celý dlouhý rok. Rozhodně to mělo vývoj... Kd

Jak se Vám líbí? ;)

Kdyby ten člověk tušil, co jen ve mně jediným úsměvem dokáže rozpoutat, možná by se ani nikdy neusmál. Fakt je, že jeho úsměv se vždy zdál býti velmi upřímným, vždy jsem měla pocit, že svým úsměvem dává najevo svou radost z našeho setkání... Jsou úsměvy společenské, vynucené okolnostmi, kdy se třeba usmíváte na svého nadřízeného, který Vám vypráví o tom, jak dobře se cítí, když každé ráno pije Actimel. Kdyby má nadřízená byla chlap, tak by tento můj úsměv jistě nezpůsobil, že by se do mě následně zamilovala... Ale přiznejme si, že okamžiků, kdy se na tváři pokoušíme vytvořit právě tyto nucené úsměvy, je podstatně více, než těch skutečně upřímných. A přitom je to tak snadné, úsměv nás vůbec nic nestojí. Tak proč jím častěji nedávat najevo svou radost z maličkostí? Usmát se na přítele, protože máte radost, že jste zase konečně s ním, přestože vůbec není dokonalý. Usmát se ráno při pozdravu na kolegyni, přestože Vás už o deset minut déle bude rozčilovat tím, jak zuřivě a hlasitě buší do k

Tak že bychom si zase uvařili nějakou francouzskou specialitu? Chuť ochutnat tradičně kulinářsky upravené hlemýždě by u mně byla, třeba zapečené s bylinkovým máslem - po burgundsku... ale odvaha do jejich přípravy? Teoreticky jsem to nastudovala... je to levnější, než jít do obchodu koupit půl kila hovězího. Můžete použít materiál, který dá Vaše zahrada, případně i ta sousedova. A dokonce je to ještě snažší, než třeba s mrkví - o tu se totiž musíte starat, okopávat a zalévat, než ji půjdete sklízet. Hlemýžď se zaopatří a vykrmí do konzumovatelné velikosti zcela sám. Jen narozdíl od mrkve oplývá schopností pohybu, takže musíte dobře hledat! Ale je to kompenzováno tím, že šneci jsou prý nejchutnější, když se nasbírají na jaře - to je výhodné, než Vám vyroste mrkev, už víte, co si domů ze zahrady odnést... Když nasbíráte potřebné množství - že by jen jednoho na ochutnávku? - umístíte je doma do krabice, nejlépe nějaké dřevěné bedýnky samozřejmě s víkem, aby se Vám oběd nerozutekl, ale tak

Něco si přejete... něco, co se asi nesplní. Zvládáte-li umění autosugesce, možná se s tím na oko smíříte a žijete myšlenkou, že to, co nenastane, je pro Vás v konečném efektu výhodnější. Zpočátku se to tak opravdu jeví, protože tím předejdete následnému zklamání, když Vaše představy nebudou naplněny. Jde to vcelku snadno najít pár výhod a těmi se utěšovat... V případě poctivé autosugesce se Vám nakonec povede přesvědčit sebe sama. Co se ale stane, když ta zdánlivě neměnná budoucnost začne mít obrysy toho Vašeho původní snu? Z mé zkušenosti: vůbec nevím, co je teď pravda. Jestli chci, co jsem chtěla, nebo jestli už chci, co jsem nechtěla. To je vcelku velké riziko celé věci. Nakonec mi neudělá dobře ani jedna z variant... Budu mít, co jsem chtěla, ale budu zklamaná, protože výhodnější by přece bylo to nemít. Nebudu mít, co jsem chtěla, a budu zase zklamaná, že to nemám. Asi to bude tím, že tu autosugesci úplně nezládám. Takže? Přemýšlím nad pointou... třeba nechat život plynout a očekáv

Někdo bydlí v domě... Někdo bydlí v domě. Dům je v malé obci. Obcí vede hlavní silnice. Po silnici jezdí auta. V jednom sedím já. Řídím. Ani ten dům nevidím. Někdo bydlí v domě. Dům je v malé obci. Obcí vede hlavní silnice. Po silnici jezdí auta. Zase jsem tam také. Je tma. Dům zase nevidím. Někdo bydlí v domě. Dům je v malé obci. Obcí vede hlavní silnice. Po silnici jezdí auta. Opět jen projíždím. Možná vidím střechu. Někdo bydlí v domě. Dům je v malé obci. Obcí vede hlavní silnice. Po silnici jezdí auta. Řídím. Je tma. Zpomaluji. Chci zajet k tomu domu. Je ve slepé ulici. Rozmyslím si to. Někdo bydlí v domě. Dům je v malé obci. Obcí vede hlavní silnice. Po silnici jezdí auta. Řídím. Odbočím do slepé ulice. Je světlo. Na konci ulice stojí dům. U domu pobíhá pejsek. Ten, kdo bydlí v domě, není doma.

Asi jsem v mládí příliš mnoho četla... a nevhodnou literaturu! A nikdy mě nikdo neupozornil, že v reálném životě to nefunguje jako v dívčích románech, které jsem pravidelně dostávala pod vánoční borovičku. Modelová situace 1: hrdinka se zamiluje do úúúúžasného kluka, který však nemá špetku charakteru, ona zaslepená láskou si toho není vědoma a usiluje o jeho přízeň, následně možná prožívá i zklamaní... když náhle zjistí, že její soused je vlastně hodnej kluk a že mají hodně společného... a hle, on už jí dávno miluje! A tak jsem se zamilovávala v domnění, že ten daný sice není ten správný, ale že je to jen začátek k tomu potkat pana Úžasného. Modelová situace 2: hrdinka neoplývá dokonalou krásou, ba možná má i nějaký handicap, a trpí nepřekonatelnými mindráky... když tu náhle objeví někdo krásu její duše! A tak jsem se utěšovala tím, že jsem vpodstatě hodná holka a jednou to někdo zjistí a nebude moct beze mě žít. Modelová situace 3: hrdinka se platonicky zamilovává do osoby mužského po

Bonne écoute pour les nouvelles chansons

Tak jen poslouchejte, já nebudu rušit svým komentářem ;) Jane Birkin & Serge Gainsbourg - Je t'aime moi non plus Manu Chao - Je ne t'aime plus, mon Amour Zazie - Je ne T'aime pas

Ha! Doteď jsem netušila, jak vypadá takový magazín pro muže... tušila jsem, že něco takového existuje, ale asi jsem o tom měla zkreslenou představu - spoustu obrázků, především polonahých žen, a pokud už nějaký text, tak recenze nového Fiata a reportáž k jeho uvedení na pařížském autosalonu. Asi jsem se mýlila. Má představa byla asi taková jako představa muže o časopisu pro ženy, který si pravděpodobně představuje, že magazíny, které čteme my, jsou jen plné módy a kosmetiky. A to přece nejsou, že? Taky je tam spousta článků o nich, o mužích. A světe div se, oni si zase čtou o nás o ženách! Tady jsem na to narazila: Ženy, které vám zničí život . Respektive ne, že bych na to sama narazila, ale byla jsem na to upozorněna. Pozorně jsem to pročetla a slohový styl jako by z oka vypadl článkům v těch ženských časopisech, kterých jsem v minulosti už pár přečetla, a nakonec vpodstatě i obsah se příliš nelišil - stačilo by zaměnit ženský rod za mužský a obráceně, i mezi muži se vyskytuje typ Ken

Jo já vím, o cibulačce už tu řeč byla, ale já teď chci mluvit o polévce, která se opravdu jmenuje francouzská... Ne frankfurtská. Francouzská! Že Vám to nic neříká? No tak to jste v supermarketu asi nikdy nestáli u regálu s polévkami v sáčku. Že to do této rubriky nepatří? No, myslím, že možná ne... ale tak proč tedy všichni výrobci dehydratovaných polévek takto nazývají vývar s těstovinovými mušličkami a pidi masovými knedličky? To máte Vitana, Krorr, Maggi... všichni nabízí francouzskou polévku... v magickém pytlíku, ze kterého jako zázrakem vykouzlíte během čtvrt hodiny polévku, která se však s největší pravděpodobností vůbec nebude podobat tomu, jak ji uvařil výrobce a zvěčnil na obalu. A protože mě zajímalo, co kromě jména, to má společného s Francií - zkoušela jsem to hledat na různých českých i francouzských serverech o vaření a vůbec nic jsem nenašla. Chtěla jsem recept, abych zítra v poledne mohla servírovat originální "soupe française", ale vůbec jsem v hledání neby

Po tom všem mi stále ještě občas píše... jednou mi řekl, že mi bude psát až do smrti, že na mě nikdy nezapomene... ale copak se mu to dá po všech těch lžích ještě věřit? :) Zatím to vypadá, že ano... pořád píše, jen aby se jednou za měsíc nebo dva zeptal, jak se mám, aby mi taky sdělil, že on se má velmi dobře. Moc podrobností mi o sobě však nesděluje, a tak ani nevím, jak dopadl, co se s ním za ten poslední rok stalo... není to důležité, on už pro mě prostě není důležitý... Zbyla jen vzpomínka, moc hezká vzpomínka... Kdybych některé ty ošklivé věci, které mezi námi byly, neměla v deníčku zapsané, tak bych si na ně už vůbec nevzpomněla, v hlavě mi zbylo jen to hezké... na druhou stranu musím říct, že mě to tak trochu poznamenalo. Sice to z jeho strany byla jen hra na lásku, ale on to uměl hrát tak hezky, že jsem mu to i věřila. A jak jsem taková ta romantická duše, tak jsem poznala něco, co nikdy předtím, a od té doby, co jsem to ztratila, tak to pořád jen někde hledám... A nenacházím.

… asi až teď začnu být smutná, že jsem ho neviděla… a mrzí mě, že jsem zase tady, kde jsou všichni otrávení a nikdo se neusmívá a nezve mě na kafe… jeden Tunisan kvůli mně dokonce jezdil v protisměru jen aby se mnou mohl mluvit :))) Teprve teď brečím… přišlo mi to tak nějak všechno líto… brečím při představě toho obchodu, kde mi kupoval čokoládu… brečím při představě té křižovatky, na které stála kavárna… brečím, když si jen vzpomenu na to, že daleko ode mě je někdo, koho bych chtěla vidět, kterému jsem byla relativně blízko a neviděla jsem ho… a brečím, že ho zase ztrácím… když mi napsal, že mě miluje, tak jsem asi znovu našla ten pocit mé blízkosti k němu… a teď se mi zase vzdaluje… Říkám si, že jestli opravdu živí rodinu, tak nemá peníze na to, aby psal exturistkám :) Rozesmál mě jen ten výraz, nic víc… ono je mi jich opravdu moc líto… třeba sestry kámoš Jamel byl fakt chudák… neměl na to, aby zavolal rodině… ani na to, aby si v lékarně koupil nějaké léky, když mu bylo špatně (to js

Ještě ráno jsem byla na Djerbě, u moře… a ještě v poledne jsem se objímala s posledním Tunisanem na letišti… a jak moc mi to už zase chybí :( Said, Said, Said… kolem toho se točila celá má dovolená, ale úplně jinak než jsem si představovala… chtěla jsem ho přece tak moc vidět! Přesto jsem se tak moc bála, když jsem vstupovala poprvé do restaurace… a taky jsem byla zklamaná, když tam nebyl… takže jsem si řekla, že je asi v jiné směně a že ho uvidím u večere… po večeři jsem si řekla, že měl ten den asi volno, ale že bude určitě zítra u snídaně nebo u oběda… pořád tam nebyl a nebyl… až jsem se prostě zeptala, kde jsou Said a Rachid… a Ibrahim nám řekl, že Rachid pracuje ve vedlejším hotelu a že Said pracuje teď v Midounu v obchodě, že mu zemřel tatínek a že «c'est la vie…» Jednomu číšníkovi se líbila moje sestra… když si s ní chtěl domluvit schůzku, tak říkal, ať jdeme všichni, že pro mě také přivede kamaráda… tak jsme šli na kafe se Jamelem a se Jalelem… problém byl ten, že Jalel nec

Konečné si mé city oddychly... tedy ne že bych je nezaměstnávala, ale žádný chlap snad nemůže být tak vyčerpávající jako Tunisan... Uplynulo půl roku... půl roku bez emocí, občas byl nějaký kontakt s Afrikou, ale jen mi to dělalo radost, nijak mě to nestresovalo... nebylo to nijak časté, abych tomu přikládala nějakou důležitost, ale bylo to milé... A teď se zase chystám na Djerbu... tajně trochu doufám, že ho tam potkám... ale neřekla jsem mu to, bude to překvápko :) << část dvanáctá - nikdy to neskončí >> část čtrnáctá - zpět na ostrově

Pár dní uplynulo a už mi zase píše... Nereagovala jsem na to, přestože je to docela boj… ale jestli se ještě ozve, tak myslím, že bude i nějaká reakce z mé strany… Přemýšlím, jestli bych třeba Saidovi nemohla napsat dobrou noc? Když já ho dokážu buď milovat nebo nenávidět, nic mezi tím… :( Ale aniž bych to domyslela, ozval se sám, SMS přišly… a docela překvapující: že jsem jeho sen a jak na mě myslí od ráda do večera a nemůže zapomenout... a nakonec: "Když se Tě zeptám, jestli bys chtěla být Saidovou ženou a já Lenčiným mužem, co si vybereš? Já souhlasím, nemám s tím problém, miluju Tě..." Je to blázen! A hned jsem mu také napsala, jestli si skutečně myslí, že po tom všem skočím bez jediného vysvětlení do jeho náruče... A odpověď? Všechno, co se stalo je prý jen má chyba... Nemám k tomu už co dodat… je to idiot… Už jsem na to nereagovala jediným slovem... nemám k tomu už co dodat! *** Proč si zahrávám? Vždyť už jsem byla docela v pohodě a už jsem přestávala mít potřebu mu neu

Vyprovokovala jsem ho k diskuzi, neměla jsem to dělat, protože jsem se na sebe dozvěděla takových věcí... Začalo to nevinně, prý si nemám myslet, že on by se chtěl prodávat... vyprovokovalo mě to k otázce, proč tedy měl potřebu mi ohledně té vojenské služby lhát... a ty jeho odpovědi, jak se z toho všeho vykroutit, mě dohnaly k tomu, že jsem mu pak řekla něco ošklivého... fils de putte!!! Ironicky mi poděkoval, nazval mě krávou, která chce jen sex (já s ním někde nějaký měla?) a já nevím, co ještě... svými slovy jsem ublížila já jemu, ubližoval i on mně... Myslím, že teď naše historka definitivně skončila… Rozhodně nelituji toho, že jsem použila ten výraz "fils de putte", který se ho tak dotknul, protože všechno jsou jen lži, lži a lži… Teď už mi zbývá jen zapomenout na to, jak moc mi ublížil… některé hezké vzpomínky bych si ale ráda ponechala… a jako kurz francouzštiny to bylo moc dobré, pár výrazů jsem od něj také pochytila… například "putte" :) Co mě sám naučil,

Přijel Martin a trávili jsme spolu poklidné odpoledne… popíjeli čaj v novém bytě, relaxovali spolu a bylo mi s ním hezky… na nějakého Saida jsem si ani nevzpomněla… dokud nenapsal… "Habibiti Lenkai, dnes jsem dostal vojenský dopis, abych tam na rok nastoupil, nevím, co mám dělat??? Poraď mi, má lásko, bojím se." Z toho jsem byla úplně hotová, znepokojilo mě to jeho, že se bojí… Proč mi najednou z číšníka chtějí udělat vojáka??? Zítra má schůzku v kasárnách, tak uvidíme... budu na něj moc myslet... A jsem opravdu zvědavá, co mi poví… doufám, že bude mít dobré zprávy… Prostě v Tunisku dělají nábor do armády… a jediná možnost, jak se tomu vyhnout je zaplatit 2500 eur… řešila jsem to dnes celý den, s holkama, ale především se Saidem… Doufám, že se mě nezeptá na to, jestli bych mu nemohla dát ty peníze, co mu chybí. To by mě hluboce zklamal, tímto vším si zatím jen získal mnoho mé důvěry, dělá mi radost, že se mnou konzultuje takové věci… Ale otázka je, jestli to nekonzultoval i s