Když slyšíte, co slyšet nechcete...
Už jsem Vám toho o sobě řekla hodně... že jsem posedlá... že jsem snílek... a z toho plyne všechno další... Prostě posedlý snílek to je šílená kombinace - na však nebezpečná okolí :) - jak jsem si vysnila ten vzdušný zámek, tak za ním v rámci svých schopností jdu, respektive pouze sbírám maličkosti, který se stanou součastí snů a některá realita mi trochu uniká, pouze mlhavě jí tuším...
Znáte ten pocit? Něco nepříjemného tušíte, ale nechcete si to přiznat, tak hledáte výmluvy a jiná zcela nelogická vysvětlení (je to podobné jako s tou nadějí), jen abyste krutou pravdu nezjistili dřív, než musíte. Že ho neznáte? Tak to mám takhle asi zase jenom já...
Ale když tu myšlenku trošku přesunu, nestalo se Vám někdy, že jste se ráno oblékli do sukně, kalhot, trička nebo jste si třeba na hlavu narazili čepici, při oblékání se Vám to zdálo vpodstatě slušivé, ale jen co jste vyšli před dům, už jste se začali cítit celí nesví, třeba z důvodu, že sukně má špatný střih, kalhoty Vám dělají nehezkou postavu, z trička Vám vykukuje podprsenka nebo že ta čepice už je opravdu out? Myslím, že každý to někdy zažil... a pak si celý den to nevhodně vybrané oblečení popotahovat a upravoval, aby si toho faux pas nikdo nevšiml. Jo, ten kdo si vzal tu blbou čapku ji prostě schoval do tašky. Jak mu závidím ;)
Ti ostatní tedy doufají, že to vlastně není tak strašné... respektive vědí, že je to strašné, ale utěšují se myšlenkami typu, že ráno jsou stejně všichni rozespalí a sotva mžourají, tak jak by si toho někdo mohl všimnout, nebo že ten milý kolega zvolený outfit jako negativní neohodnotí, neb módě přece vůbec nerozumí, nebo že kamarádka to prostě taktně přehlédne. Pokud se Vám toto děje pouze v oblečení, tak i tento odstavec končím: jak Vám zavidím!
Kdo chce, zůstane u oblečení, kdo nechce přenese se myšlenkou k jiné záležitosti, která není úplně O.K., ale kterou z jakéhokoliv důvodu nechce otevřeně přiznat. Před sebou o ní mlžíte, ostatním se jí snažíte zatajit úplně, ale někdo to odhalil! A ten někdo Vám to řekl... řekl Vám, že Vám to takhle prostě nesluší, řekl Vám, že to, co děláte, není úplně správné. Co teď?
Trošku Vás to urazí, trošku naštve, ale nakonec je dobré si asi uvědomit, že ten, kdo Vám nepříjemnou myšlenku je schopen bez obalu nebo i nějak zaobaleně sdělit, to s Vámi myslí dobře. Takže jemu není co zazlívat... je třeba už se asi opravdu zamyslet sám nad sebou, že s tím Vaším vkusem to asi není zcela v pořádku ;) ... nebo já že už bych si konečně realitu měla přestat omalovávat pastelkama a snést se na zem, protože třeba při tom zmiňovaném sbírání maličkostí jako jsou třeba úsměvy, to může některými lidmi být chápano úplně jinak.
Ale když já si asi stejně nedám říct, protože o čem bych potom snila? Prostě říct něco takého mně, tak to je jako mi můj sen chtít vzít... ale kdybych měla každou ponožku jinou, tak se mi to říct nebojte, to snad unesu ;)
Komentáře
Okomentovat