Co dokáže úsměv...
Kdyby ten člověk tušil, co jen ve mně jediným úsměvem dokáže rozpoutat, možná by se ani nikdy neusmál. Fakt je, že jeho úsměv se vždy zdál býti velmi upřímným, vždy jsem měla pocit, že svým úsměvem dává najevo svou radost z našeho setkání...
Jsou úsměvy společenské, vynucené okolnostmi, kdy se třeba usmíváte na svého nadřízeného, který Vám vypráví o tom, jak dobře se cítí, když každé ráno pije Actimel. Kdyby má nadřízená byla chlap, tak by tento můj úsměv jistě nezpůsobil, že by se do mě následně zamilovala... Ale přiznejme si, že okamžiků, kdy se na tváři pokoušíme vytvořit právě tyto nucené úsměvy, je podstatně více, než těch skutečně upřímných.
A přitom je to tak snadné, úsměv nás vůbec nic nestojí. Tak proč jím častěji nedávat najevo svou radost z maličkostí? Usmát se na přítele, protože máte radost, že jste zase konečně s ním, přestože vůbec není dokonalý. Usmát se ráno při pozdravu na kolegyni, přestože Vás už o deset minut déle bude rozčilovat tím, jak zuřivě a hlasitě buší do klávesnice počítače. Usmát se na řidiče autobusu, protože on je tím, který Vás dopraví domů. Usmát se na prodavačku, přestože ona se mračí...
Ano, hodně lidí se mračí... a třeba ta prodavačka se mračí jen proto, že se na ní mračí každý zákazník, kterému místo deseti deka šunky nakrájela dvanáct. Jo, občas to naštve, mně taky štve, když si odnáším místo deseti deka cihly čtrnáct, ale o to víc, když se ta prodavačka otráveně zeptá, jestli to může nechat. Nebylo by to jinak, kdyby se u té otázky usmívala?
Myslím, že úsměv dokáže hodně. Třeba má nadřízená si myslí, jak mě ten její Actimel zajímá... ale hlavně úsměv dokáže tomu, na koho se usmíváte, udělat radost. Například, když se v rámci zuřivého nakupování v supermarketu srazíte košíkem s jinou podobně postiženou, rozhodně budete dál nakupovat s lepším pocitem, když se ona na Vás omluvně usměje, než když na jejím obličeji uvidíte výraz "ty krávo"... Myslím, že nikomu nic nebrání to vyzkoušet a alespoň občas se zkusit usmát, třeba i na neznámé lidi.
Jo, a ten, o kterém jsem psala v úvodu - z mé strany by to patřilo do kategorie "usmát se na kolegu, když je Vám sympatický" - si z tohoto článku (kdyby si ho náhodou přečetl) nemusí brát vůbec žádné ponaučení. Protože ten se směje vždy a na každého... No, určitě dělá dobře, ale co já, když jsem si ty jeho úsměvy vykládala asi jinak?
Komentáře
Okomentovat