Zažít něco (s)nového!

Deset let to trvalo. Deset let jsem občas více, občas méně  velmi dlouhé časové úseky nezdravě a vždy aspoň někde v koutku duše byla závislá na svém snu o budoucnosti s krásným Romanem bývalým kolegou. Racionálně jsem tušila, věděla, že je třeba to utnout; jenže v mém životě nebyl (a co když už ani nebude?) nikdo jiný, kdo by mi ukazoval svět mimo mou životní minibublinku a kdo mě činil aspoň trochu šťastnou, než tenhle mýtoman. Ano, existují i jiní muži, ale když jste tak trochu asociál, těžko se s kýmkoliv sblížit. Ano, byl i můj muž, který nebyl můj muž, ale něco tomu chybělo. Možná to vnitřní chvění, které ve mně dokázal vyvolat mýtoman, nějaká magie  ty jeho magické formulky, naučené věty, které si myslel, že každá žena chce slyšet. Fungovalo to. Tak to bylo.   Jo, už je tam konečně minulý čas!  Deset let poté, co jsem ho viděla prvně.  Dva roky poté, co jsem ho viděla naposled.  Ne, že bych na něj po ty dva roky čekala; jen jsem na něj nedokázala zcela zapomenout a vlastně mi to

Milý Ježíšku, letos se snad ani zlobit nedalo... a mně by se přitom už zase docela zlobit chtělo... každopádně nešlo to, byla jsem hodná; můžu si teda něco přát? Chtěla bych prožít úplně obyčejnej den. Probudit bych se mohla klidně sama, ani snídani mi nikdo připravovat nemusí... mohl by tam někdo bejt, ale není to nutný, když budu vědět, že ho brzo uvidím... Ráda bych mu uvařila oběd. Umím výborný kuře na paprice, boloňský ragú, španělský ptáčky nebo chlupatý knedlíky a taky ty tvarohový s ovocem. Něco z toho by mu mohlo chutnat, ne? Po O bysme mohli jít na výlet, někam, kde to má rád, nebo do Českýho ráje nebo do Krkonoš, kamkoliv; nespěchat, kochat se a třeba si i počkat na západ slunce. Že bysme byli potmě bůhvíkde? S ním bych se přece vůbec ničeho nebála! A pak bych si ho vzala domů. Nebo on mě? Usínat bych totiž chtěla s ním... a nebo bysme ani hned spát jít nemuseli... Ježíšku, nepřeje si mě někdo náhodou? Novou sukni i kabelku jsem si už koupila, s tím už se nikdo balit nemusí.