Zažít něco (s)nového!

Přiznám se: čekám, až se mi Roman ozve. Jsem si téměř jistá, že se tak stane; ale stane se to, až na to čekat přestanu (možná o Vánocích, možná za dva roky). A, bude-li čemu, zase podlehnu. I za tu cenu, že pak znovu budu stejně psychicky zlomená jako teď. Jo, bylo by to jednodušší škrtnout ho z mého života a zapomenout navždy. Jasně, že po tom všem, co se (ne)stalo, by to bylo logické, ale prostě k této záležitosti neumím přistupovat racionálně, neumím si říct, že mi on za všechno to trápení nestojí... Chápu to jako svou životní prohru. Věděla jsem, že je to magor, a přesto jsem do toho šla. Nemůžu mít normálního chlapa, když sama normální nejsem. Chtěla jsem jeho a byla jsem s ním šťastná! Nemít vztah s ním pro mě znamená nemít žádný vztah. Čtyři roky samoty mám za sebou; předtím byl zase jen on a k tomu jeden již nefunkční vztah. Za ty čtyři roky jsem potkala jediného muže, který se hezky usmál - jeřábníka. A ten se fakt jen usmál, nic víc. Nikdo jiný prostě nebude, takže zase budu

Když jsme se začátkem léta prvně sešli, měla jsem na sobě proužkovanou sukni. Když jsme se začátkem podzimu naposled sešli, měl na sobě proužkované tričko. Jo, parádně se k sobě hodíme, jen jsme se asi nepotkali v ten správný čas! Mě ještě vozili v kočárku a on už randil s holkama. Tu první prý měl rád, ale zlomila mu srdce a všem dalším už srdce lámal on. Evidentně jsem byla jen další v řadě. Vždycky jsem věděla, že pokud by mezi námi něco bylo, nemůže to skončit šťastně; když už mezi námi něco bylo, nechávala jsem se unášet na vlně euforie a chtěla jsem, aby to jen tak neskončilo... Jo, jsem ( ne "byla", pořád "jsem"! ) až tak naivní i po těch letech slibů, neuskutečněných schůzek, absurdních výmluv a žádných omluv. Možná jsem si i myslela, že se umím nad spoustu věcí povznést a jen si užívat radostí, které se nabízely. Do určité míry jo; rozdýchala jsem Jiřinu, neřešila jeho pití, ignorovala jeho vyhrocené vztahy s rodinou. Vadila mi jen ta zeď lží a polopravd, k

Někomu chceš věřit. Zas a znovu mu chceš věřit. Vysvětluješ mu, že je to to, co ti mezi vámi vadí, ty věčné lži a mlžení. Takže jsi šťastná, když se dočkáš pravdy, byť je nemilá... Jenomže já nemůžu být šťastná dlouho, ne s ním! Po minulém víkendu se mnou pár dnů nekomunikoval a pak zase hledal hloupé výmluvy, proč vlastně ani nereagoval na tu fakt geniální zprávu, která ho prý neskonale pobavila a kterou já jemu poslala. Ano, náš vztah dospěl do stádia, kdy už jsme měli humory, kterým jsme mohli rozumět jenom my dva! A asi jsme se chtěli zase vidět. Já jeho určitě, ale čekala jsem, až s nějakým návrhem přijde on. A to se stalo, za střízliva to bylo takové neurčité, pod vlivem to vše nabíralo velmi reálné rozměry. Krom toho opět došlo i na rozmluvy typu, že on se mnou bydlet nebude, že bych musela bydlet já s ním... No, zatím by mi stačilo, kdybychom se aspoň chvíli viděli! Jenže asi má zase nějakou hru rozjetou na více frontách... nemůžeme si nic konkrétního domluvit ani den předem, a

Šesté rande. Už nefňukám. Teď jsem zase chvíli šťastná. Tvrdohlavě jsme spolu měsíc víceméně nekomunikovali - buď se mnou uraženě nemluvil on nebo se mi pak snažil namluvit (jako odpověď na prostou otázku, jak se mu hojí rameno), že vlastně nikoho nepotřebuje, čímž mě štval a tudíž jsem tahala Jiřiny z klobouku, takže jsem zase štvala já jeho, on pak zase připouštěl, že to třeba všechno přehodnotí, a stačil to v noci, zatím co jsem spala a neodpovídala na zprávy, přehodnotit několikrát, takže jsem si nakonec zase měla jen trhnout nohou, přesto se zcela nelogicky později po Messengeru ptal on mě, jestli jsme spolu skočili  - bylo to docela komické, jako všechno naše společné bytí, když se na to dívám s nadhledem, ale já už to takhle nechtěla! Chtěla jsem být zase s ním a povědět si to všechno z očí do očí... tak jsem se prostě zeptala, jestli se někdy uvidíme... Přišla neodolatelná nabídka, že mu můžu přijít pomoct uklízet po výměně oken nebo že můžu vzít vlka na hooodně dlouhou procház