Zažít něco (s)nového!

Sledujete ty pohádky a romantické filmy, které na všech kanálech ve vánočním období běží, že jo? A vhání vám to slzu dojetí do oka? Mě to nikdy nedojímalo, já jsem jen strašně toužila něco podobného prožít... romantickou pohádku... pohádkovou romantiku... s Romanem. Zažila jsem s ním mnoho krásných chvil, některé byly i velmi komické, některé byly tak překvapivé, že by to ani nejlepší americký scénarista nevymyslel. Neviděli jsme se naposledy ten můj poslední den v bývalé práci. Ještě jsme se pak potkali! To, když jsem jela na výlet do Hor; chtěla jsem ho vidět... Když jsem se ocitla v jeho městě, zavolala jsem mu a zeptala jsem se ho, jestli se můžeme vidět. Měl na mě asi čtvrt hodiny mezi spoji, ale já byla šťastná, že ho zase vidím a že je zase milej, že se o mě zajímá, že se stará, že jsem měla zase znovu pocit, jak je to všechno vzájemné, že mě zase objímal, že se ptal, kdy se uvidíme... Jo, znovu jsme si domlouvali, ať si sbalím pyžamko a přijedu. A já zase chtěla! Tak já před ní

Nemohla jsem jít do nové práce v botách, na kterých je každá tkanička jiná; takže nové polobotky, kožené, černé, docela nudné, 599 Kč. Zatím jsem je neměla na sobě, protože jsem si vystačila s balerínama... Nemohla jsem tam jít ani ve svých obrázkových tričkách, ani v tričkách s nápisy; takže moje po dlouhé době první halenka, tmavě šedivá, s jednorožci - jsem rebelka, ale jednorožce poznáte až po bližším zkoumání, 349 Kč. Na první den byla ideální! Nemohla jsem tam pozdějí jít ani v obrázkové mikině, takže jedna mikina bez obrázků, tmavě šedivá, s kapucí, 280 Kč, a taky nový kardigan, světle šedivý, nudný, ale k šatičkám slušivý, 125 Kč. A tomu nějaké nákupy v sekáči za pár korun (košile, tričko, top a úžasné šatičky na příští léto...) a jsme na ceně necelých 1.400 Kč. Za nové oblečení? Za nový život? Investice minimální, ale vyplatila se? Nabídka této mé nové práce přišla sama. Intenzivní pocit, že musím práci změnit, jsem měla asi před třema rokama a tehdy jsem se o to i snažila, al

Přestala jsem už všechny ty schůzky, na kterých jsme se s mým bývalým kolegou, krásným Romanem domluvili a které se nekonaly, počítat. Mohla bych, ale nechce s mi. A nechtělo se mi ani kazit si poslední týden té bláznivé iluze, chtěla jsem si ty poslední dvě příležitosti, kdy jsem s ním mohla být, užít! A užila... to, že tu idylku zase narušovaly ty chvíle, kdy jsem byla smutná, že se nestalo nic jiného, je věc jiná, ale dalo se s ní počítat, že? Frekvence mezi všemi těmi domluvenými schůzkami se začala zkracovat, takže za minulý týden jich mohlo být několik, kdyby to chtěl i on! Ale zase o tom všem jen mluvil... ale tak krásně... Když se mi neozval ten předminulý týden , když jsme se domluvili na tom, že přijedu k němu i s pyžamkem a budu tam až do rána, nevěděla jsem, jestli ho chci ještě vidět; ale když nadešel den, kdy on přijel, chtěla jsem aspoň vysvětlení, ne-li omluvu. Vyhledala jsem ho a zeptala jsem se, co se stalo. A on mi řekl, že já jemu nezavolala! Můj argument, že mi slí

Už se fakt blíží konec mé šílené storky, jak jsem se zamilovala do mýtomana a tolik chtěla věřit všemu, co mi říkal a sliboval, protože jsem jím byla nezdravě okouzlená. Už tohle je možná poslední kapitola. A přitom poslední dva týdny byly pro mě (s)nové! Začalo to "výletem" do Hor a pokračovalo hodinami společně tráveného času; měli jsme tolik plánů, které se mi líbily... ale možná tušíte, stejně jako jsem tušila i já, jak to všechno zase dopadlo... Setkání minulý týden v pondělí klaplo. Ještě aby ne, když jsem si na svého řidiče počkala na autobusové zastávce, kam on přijel ve smluvený čas, protože přece musel dodržet jízdní řád! Necelé dvě hodiny se staral o můj program, ukazoval mi horské vesničky, kudy jsme jeli, vyprávěl mi historky o horalech a hlavně mě nechal nahlédnout do svého světa. To vše svým osobitým způsobem! Ta ochutnávka mě bavila, jen mi bylo možná trochu líto, že za celou tu dobu na mě nic nezkusil. Na otočce autobusu vprostřed lesů jsme se jen otočili a,

Pomalu začínám odpočítávat poslední dny, které ještě strávím coby účetní u autobusového dopravce, poslední dny, kdy budu obklopená spoustou mužů ve slušivém stejnokroji, poslední dny v té zvláštní iluzi zájmu mého krásného kolegy. Bohužel už i nesmělý kouzelný Mireček pochopil, že tím, po kterém stále nepochopitelně prahnu, je ukecanej Roman. Přes sedm let se mi líbí, za poslední rok jsme si domluvili několik schůzek, z nichž nakonec nevyšla ani jediná... tedy krom těch v práci na dvoře, dle jízdního řádu o půl dvanácté, kterých bylo za uplynulý měsíc mnoho... Milá setkání, která si užívám, plná milých slov, která vím, že nemám brát vážně. Lichotí mi i jen to, že se mnou někdo tráví svůj čas (já vím, oba jsme v práci), že aspoň někdy někdo říká, co bych chtěla slyšet (vím, nemám mu věřit), a že si vedle někoho konečně zase připadám jako žena (ten pocit mi nikdo nevezme!). Sice jsem trochu smutná, když neplní, co mi slibuje, ale nechci si tím ty poslední týdny kazit, ani tím, jak průhl

Pan jedinečnej se oženil, ještě než na něj nadešla ta správná doba u mě. Ani samostatnej článek na blogu neměl... No, jeho smůla! Už je tu pan kouzelnej! Asi jste ho zrovna teď nečekaly, vzhledem k tomu, že ještě nedávno jsem vzdychala nad panem barevnějším . Jenže nadšené vzdychání velmi rychle zase nahradily posmutnělé povzdechy. Neudělal, co slíbil; už zase. A, jak mi to bylo líto, přestala jsem ho po dvou týdnech intenzivních schůzek na dvoře vyhledávat. Náhodně jsme se potkali již několikrát, ale on nic neudělal, abychom si byli blíž, nikdy nepřišel za mnou třeba se jen zeptat, jak se mám, přestože ještě před týdnem jsem mu dovolila jakoukoliv důvěrnost a on se vždy, když jsme se loučili, ujišťoval, že se uvidíme. Pravděpodobně se v době, po kterou u společného zaměstnavatele ještě setrvám, uvidíme... a určitě kvůli němu budu ještě vzdychat. S ním asi ne. Teď však vzdychám za panem kouzelným! Kouzelnej je už pěknou řádku let, teda určitě už od narození, ale já ho vnímám jako kouz

Po více než dvou týdnech od chvíle, co jsme se viděli naposledy a co jsem mu psala, že spolu tu situaci, ve které jsme, vyřešit neumíme (a spoustu jiného) , jsme se potkali. Zastavil kvůli tomu na křižovatce a dokonce opustil vůz; po dvou týdnech se mě snažil chlácholit a hladil mě po paži . Slíbil mi, že se za hodinu uvidíme. A tak se stalo... vyslechla jsem si toho spoustu... o nás dvou nic, krom toho, že prý ho jeden kolega upozorňoval, aby od mého muže (který není můj muž) nedostal do držky; uklidňuju ho, že toho se fakt bát nemusí, ať se víc bojí trafikantčina zedníka. Přes to všechno i bezvýchodnost situace je mi s ním zase hezky, domlouváme se, kdy se bohužel jen na dvorečku uvidíme příště... A ten den má svátek! Ideální příležitost přiblížit se mu blíž a dát mu... ... bonbóny Sparta, které jsem mu musela koupit, když jsem je asi před dvěma měsíci uviděla a když vím, že je velkým fanouškem... a samozřejmě nejen to! Dostal pusu, která přešla v krátké objetí. A hlavně jsme byli c

Kdyby okolnosti byly jiné, možná by se nedělo, co se zase dělo. Kdyby mě v životě nečekala zásadní změna, možná bych se chovala rozumně, ale možná taky ne... :D Blíží se konec jedné mé životní éry; udělala jsem rozhodnutí, které bylo nutné udělat i s ohledem na to, že se potřebuju odstřihnout od té mé neverending love story; přijala jsem pracovní nabídku, dala jsem výpověď a postupně se děsím toho, co všechno mi bude chybět v mém novém životě, který se začne 1. října, ale snad to bude vyváženo jinými pozitivy. Na stejné židli sedím už téměř sedmnáct let! Moje práce mě baví, vztahy na pracovišti až tak moc ne a bližší vztah mám pouze s třemi kolegyněmi a jedním krásným kolegou. Ten krásný pán se mi zalíbil před celými sedmi roky a vy jste byli ... byly celou dobu u toho. Asi jste ty jeho hry dávno prokoukly, já časem taky, ale přesto mě ty hry v jistých fázích pořád baví a chtěla jsem to celé nějak dořešit. A ať už to mezi námi bylo jakkoliv, nechtěla jsem, aby se to, že končím, dozvě

Po nějaké době vás s sebou vezmu na výlet. Od tématu, které tu teď výhradně ventiluji, však neodcházím daleko. Vyrážíme totiž na výlet do Hor; výjimečně jim můžeme dát jméno, jsou to Krkonoše, je tam fakt krásně, ale než se tam vydrápete hodně dlouho jdete do kopce... ... takže si občas říkáte, jak je možné, že někdo umí létat, ale my lidé ne. Neumíme, přesto to nahoru zvládneme... a pak můžeme nasávat tu atmosféru a prohlížet si všechny ty krásy... ... a jít a jít a jít; teď jsme u pramene Labe. A o kousek dál je polsko-česko(slovenská) hranice. A už jsme v Polsku! Tady u kytiček... ... a tady nad Sněžnými jámami. A zpátky do Čech! Máte-li žízeň, můžete se osvěžit u studánky... ... nebo na Labské boudě. Takhle nad Labským vodopádem vypadá docela nenápadně. A protože vodopádů není nikdy dost, koukněte ještě na ten Pančavský, který se také řídí do Labského dolu. A s Krkonošemi se loučíme u Harrachových kamenů, v pozadí s Kotlem... ... a postupujte níž a níž a níž. Po šesti kilometrech d

A když tu teď převyprávím další část mé storky, asi neuvěříte; tomu, čeho může být chlap-mýtoman schopnej, ani mým nezdravým reakcím. Strašně ráda bych se k tomu všemu chtěla postavit racionálně a nechovat se, jak se chovám, ale nejde mi to... cítím křivdu a mám potřebu mu ukázat, že nejsem tou blbkou, za kterou mě má, ale ani to neumím nonšalantně a stále se ještě dožaduju alespoň špetky zájmu a pozornosti. Chlap, který se mi tak dlouho líbí, má babu, přestože se mi vždy prezentoval a prezentuje jako osamělej, opuštěnej a zároveň i po nikom netoužící. Vždycky to takhle dopadá, já toužím, sním a doufám a nakonec zjistím, že vůbec nejsem tou, která je středem zájmu vysněného muže. Roman má trafikantku. Občas o ní mluvil; když si uvědomil, že by přede mnou neměl, pokaždé se mi to snažil nějak vysvětlit; viděla jsem ji mezi jeho přáteli na facebooku a hlavně jsem ho poslední dobou velmi často viděla s telefonem u ucha. Když jsem minulý týden byla s ním a zrovna jsem se snažila z něj vytáh

... a mně to trvalo sedm let. Necelých! 23. červenec 2010 byl tuším krásný letní den, bylo ráno a já ho uviděla a on se mi zalíbil takovým tím způsobem toho chci . Proč jsem na něj nezapomněla v okamžiku, když jsem zjistila, že je bezcharakterní ?! Chtěla jsem zažít něco (s)nového a on se mi do toho plánu hodil... líbil se mi a jeho hovorná povaha byla vcelku kompatibilní s mou zakřiknutostí; a, jak jsem se postupem let osmělovala a jak jsme se poznávali, zjišťovala jsem, že je mi s ním dobře. Ve své naivitě jsem si ani nepřipustila, že bych mu neměla věřit jediné slovo, přestože jsem to, jaký je lhář, slyšela ze všech stran, přestože jsem jeho lži odhalovala od samotného začátku, ale já jsem i po svém tuniském románku v sobě stále měla bezmeznou důvěru. Copak je možné předstírat upřímný úsměv? Něhu v očích?! Ne, nežrala jsem mu to celých sedm let! Jen poslední tři roky. Předtím jsem si při své povaze ani nedokázala představit, že by mohlo být něco víc, než že se pozdravíme, když se

Sežrala jsem raffaelo, které jsem od něj dostala k Valentýnu. Nedostatek něhy a citů si už zase kompenzuji tím, že jím. A to, že už došlo i na důkaz nevím čeho, ale určitě ne lásky , svědčí o tom, že jsem citově vyprahlá skutečně hodně. Strašně špatně snáším ten fakt, že mě nechce chlap, kterého já už chci tak dlouho a který si minimálně na chvíli myšlenku, že by mezi námi dvěma něco mohlo být, musel připustit... neztrácím až tak jeho, ale ztrácím ten sen... tu naději, že zažiju něco (s)nového... A všechno si to uvědomuju i ve chvíli, kdy mi nasliboval, že dodrží tradici a políbí mě pod rozkvetlou třešní... poté, co jsme si dlouze hleděli do očí, když mi z telefonu přehrával tento song ... Budu se asi opakovat, ale sama si to rekapituluju pořád dokola a stejně se v tom ztrácím. Zalíbil se mi téměř před sedmi lety, záhy jsem však nabyla dojmu, jak protivnej chlap to je, takže jsem ho na chvíli odepsala, jen se občas pokochala pohledem na něj; ale před třemi roky jsem jeho kouzlu propadl

I kdybychom si našeho sněhuláka postavili v Horách, už by asi nebylo poznat, kde měl oči a kde ruce, možná by už ani nebylo poznat, že to byl sněhulák, a určitě by nešlo poznat ani to, jak moc šťastná jsem byla, když jsem ho stavěla, protože mi pomáhal muž mých snů. Postavili jsme si ho v malém okresním městě pod Horami, pár dní na tom místě stál, ale už je to nějaký pátek, co buď zapadal novým přívalem sněhu nebo roztál; ale vzpomínka na ty pocity, které těch pár společných chvil provázely, je intenzivní ještě teď. Mé city a pocity, které nepamatují jen sněhuláka, ale možná i dinosaury, jsou poměrně setrvalé, sněhuláka přežily; on tu hru na " budu s tebou stavět sněhuláky v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci, v bohatství i chudobě, ve štěstí i neštěstí, ve sněhu i oblevě " nedokázal hrát déle, než jsme sněhulákovi byli na dohled... Je mi to líto. Stále bych tolik chtěla zažít něco (s)nového! S ním... Co vím, tak ten chlap má jen jednu jedinou chybu, jinak je zároveň neskute

On není normální, já nejsem normální, takže ani ten vztah, který se mezi námi vyvíjí, nemůže být normální. Já vlastně ani nevím, přestože bych ve svých letech možná měla, jak takový normální vztah vzniká a jak vypadá. To, co prožívám teď, je ve srovnání s tím, jak jsem se kdy (ne)seznamovala v minulosti, to nejnormálnější seznamování, jaké jsem kdy zažila. Co na tom, že to trvá téměř sedm let?! Co na tom, že první rande jsme si domlouvali už skoro před rokem a ještě se neuskutečnilo?! Naději, že se dočkám, stále mám... ... a vzhledem k tomu, že krásný Roman je mýtoman, budu ji mít vždy, i kdybych nebyla erotomanka. Nikdy mě neodmítne, nikdy neřekne nic, byť by to tak cítil, čím by mohl přijít o přízeň o patnáct let mladší holky. Se svou přebujelou fantazií bude hrát nadšení a bohužel také následně vymýšlet výmluvy, ale nějaké, možná minimální místo v jeho životě budu mít, dokud ho budu chtít mít; můj zájem mu totiž dělá až moc dobře! A mně ten jeho taky. Já ten svůj několikrát projevil

Zamilujte se; ale pokud z toho chcete vytřískat trochu slávy, nesmíte se zamilovat jen tak do někoho, musí to být někdo z kolektivu, jehož hvězdou se chcete stát! Takže kolega či spolužák je úplně ideální. A pak už se ani moc snažit nemusíte... Fakt. Není to tak dávno, co jsem byla jen tou opodál stojící introvertkou, která víceméně o nikoho nestála a nikoho nezajímala a byla vídána maximálně ve společnosti svých dvou oblíbených kolegyň. Jenže jen kolegyně jsou málo a prostě potřebuju i trochu mužského zájmu, teda spíš celou lovestory :). A ta za poslední dva tři měsíce nabrala na obrátkách nejen v mé mysli, ale i v reálu... Že jsme s Romanem občas prohodili pár vět, to se dělo i v minulosti, ale poslední dobou se asi setkáváme častěji a možná jsou ta setkání o trochu důvěrnější, letmých dotyků bylo poněkud víc a pravda je i ta, že jsem jednou byla veřejně objímána. No ale hlavně se ta, která o nikoho nestojí, tváří jakože stojí. A asi si toho pár lidí všimlo... Jeden pán měl potřebu

Byla jsem šťastná! Ne, byla jsem šíleně šťastná!!! Ale možná vás nepřekvapí, že to dlouho netrvalo... mě to ale zase nemile překvapilo; čekala jsem, že se konečně něco změní, ale to by idolem musel být někdo jiný než barevnější Roman. Jedinou aktivitou v tom zatím nedefinovaném mezi námi, kterou naposledy projevil, bylo právě to, že mě fakt moc hezky objímal a já usoudila, že je to začátek něčeho víc... Zase špatně! Žádná další aktivita nenásledovala. Abych ho vůbec mohla vidět, zase jsem ho musela nenápadně vyhledat... To, co předvedl poprvé po tom kouzelném setkání, mě šokovalo a urazilo. Nebylo to čirou náhodou, že jsme se potkali u automatu na kafe; návrh, že si spolu to kafe vypijeme, který přišel z jeho strany, mě potěšil, ale očividnými výmluvami, které následovaly, proč vlastně musí jinam a nemůže to kafe se mnou ani dopít, to zase zazdil. Chvíli jsem si od našich setkání dala oddych... Ale byla to jen otázka času, kdy se uvidíme, aniž bych to složitě inscenovala. Bylo to jen

Bude to sedm let, co se mi zalíbil , a budou to tři roky, co jsem se do něj či myšlenky na něj zamilovala. Řešila jsem tehdy otázku, jak by se tvářil, kdybych mu řekla něco z toho, co mě napadalo . Za ty tři roky jsem zjistila, že na všechno, co jsem mu kdy řekla, se tvářil buď nadšeně nebo to všechno bral, jak to je a ničím nebyl překvapen. Nikdy nevypadal, že ho obtěžuje jakákoliv moje snaha o fyzický kontakt, z míry ho nevyváděla ani má přiznání a vyznání a mé návrhy na společně strávený čas přijímal nadšeně. Takže jsem ho (ne)směle hladila po ramínku, brala za ruku , říkala mu, že na něj myslím , a pak jsem se i otázala, zda se mnou půjde lyžovat ... Ten příběh už možná znáte. Přestože se tvářil nadšeně, lyžovat nešel ; přestože za čas znovu souhlasil, že spolu můžeme strávit odpoledne, následovaly zase jen výmluvy ; a, přestože mě později tlačil k dalšímu vyjádření, že chci být s ním, znovu se toho zalekl a znovu mě zklamal . To už jsem přestala mít energii na to projevovat vůči j

Nosím je od podzimu do jara. Mám doma snad od každé barvy jeden kousek, různě vzorované, ale duhový první. Když jsem si měla vybrat z deseti barevných variací tohoto duhového šátku , nevěděla jsem který, protože je jeden koukavější než druhý... Nakonec vyhrál modro-růžový, protože to jsou barvy, které mám moc ráda a nádherně spolu kontrastují... Barvy jsou opravdu vyvedené, o něco sytější než na fotografiích a ta barevná kombinace ve mně probouzí dobré pocity. Modrá s růžovou. Tmavě modrá typická pro muže s holčičí růžovou. Bude skvěle ladit nejen k džínové bundičce, ale hodila by se i k pěkně oblečenému chlapovi po boku... :) Způsobů, jak nosit šátky a šálky je mnoho, já je nejraději nosím bez vykukujících cípů, omotané kolem krku, tak aby hřály, ale zároveň musí působit vzdušně a objemně. Na to jsou nejlepší tunelové šály, ale neteř mě naučila, že není nic snažšího, než svázat cípy šátku a máte tunel! A jaké jsou vaše typy na nošení šátků a šálek? Velikostně je šátek akorát. 180 cent