Běž za ní, řekni to...

Sežrala jsem raffaelo, které jsem od něj dostala k Valentýnu. Nedostatek něhy a citů si už zase kompenzuji tím, že jím. A to, že už došlo i na důkaz nevím čeho, ale určitě ne lásky, svědčí o tom, že jsem citově vyprahlá skutečně hodně. Strašně špatně snáším ten fakt, že mě nechce chlap, kterého já už chci tak dlouho a který si minimálně na chvíli myšlenku, že by mezi námi dvěma něco mohlo být, musel připustit... neztrácím až tak jeho, ale ztrácím ten sen... tu naději, že zažiju něco (s)nového...

A všechno si to uvědomuju i ve chvíli, kdy mi nasliboval, že dodrží tradici a políbí mě pod rozkvetlou třešní... poté, co jsme si dlouze hleděli do očí, když mi z telefonu přehrával tento song...

---

Budu se asi opakovat, ale sama si to rekapituluju pořád dokola a stejně se v tom ztrácím.
Zalíbil se mi téměř před sedmi lety, záhy jsem však nabyla dojmu, jak protivnej chlap to je, takže jsem ho na chvíli odepsala, jen se občas pokochala pohledem na něj; ale před třemi roky jsem jeho kouzlu propadla naplno, snila, prahla a toužila a balila ho... pohledy, úsměvy, doteky, vše vzájemné, a nakonec před rokem jsem si domlouvala i rande... nedošlo však ani na to první, ani na to druhé, ani na to třetí, ani na to čtvrté, které jsme si postupně plánovali. Nikdy mi neřekl, že se mnou být nechce, vždy jen měl pro konkrétní okamžiky výmluvy a hlavu mi blbnout nepřestával...

Až poslední dobou si uvědomuju, že je to fakt jen blbnutí hlavy. A možná ani v tom čase, kdy to bylo neintenzivnější, kdy mě vyhledával, kdy jsme si po večerech psali, kdy mě objímal a kdy z jeho úst vycházel slib za slibem, tím vůbec nic nesledoval; ale já si to nechtěla připustit...

Vzhledem k tomu, že si té hry mezi námi všimlo mnoho lidi a že jsme se asi dostali i do řečí, přestože se mezi námi vlastně nikdy nic nestalo, měla jsem potřebu o tom hezkém před lidmi, na kterých mi nějakým způsobem záleží, hovořit. Abych nebyla za úplnou blbku, mluvila jsem záhy i tom, jak jsem krásného Romana prokoukla, i když jsem v skrytu duše doufala v to, že je jiný, že mezi námi může být něco víc... ale teď už se pomalu dostávám do fáze, kdy přestávám věřit...

Chovat se podle svých racionálních závěrů ale stále neumím! Jen nějakou poznámku si před ním občas neodpustím...
Ale, když mi přehrával tu písničku a dívali jsme se jeden druhému do očí, asi jsem se na něj usmívala a v mém pohledu určitě byla touha i zasnění. A, když začal s tím líbáním pod rozkvetlou třešňovou větví, dožadovala jsem se toho, aby mi to slíbil. Jako by některý z jeho slibů v minulosti byl splněn! Ale já mu chtěla nějak dát najevo, že to, o čem mluví, je to, co chci...

Zůstanu asi nepolíbená. Smutnější, než jsem, však už být nemůžu...