Zažít něco (s)nového!

... nic nechci. Neexistuje vánoční dárek, který by mi kdokoliv mohl zabalit a dát pod stromeček a udělal by mě šťastnou. Věci nepřináší radost, když neexistuje nikdo, s kým bych se u toho stromku sešla, s kým bych to hru na Vánoce hrát chtěla. Ježíšku, chci jenom Jeho, ať už je to kdokoliv!

Přiznám se: čekám, až se mi Roman ozve. Jsem si téměř jistá, že se tak stane; ale stane se to, až na to čekat přestanu (možná o Vánocích, možná za dva roky). A, bude-li čemu, zase podlehnu. I za tu cenu, že pak znovu budu stejně psychicky zlomená jako teď. Jo, bylo by to jednodušší škrtnout ho z mého života a zapomenout navždy. Jasně, že po tom všem, co se (ne)stalo, by to bylo logické, ale prostě k této záležitosti neumím přistupovat racionálně, neumím si říct, že mi on za všechno to trápení nestojí... Chápu to jako svou životní prohru. Věděla jsem, že je to magor, a přesto jsem do toho šla. Nemůžu mít normálního chlapa, když sama normální nejsem. Chtěla jsem jeho a byla jsem s ním šťastná! Nemít vztah s ním pro mě znamená nemít žádný vztah. Čtyři roky samoty mám za sebou; předtím byl zase jen on a k tomu jeden již nefunkční vztah. Za ty čtyři roky jsem potkala jediného muže, který se hezky usmál - jeřábníka. A ten se fakt jen usmál, nic víc. Nikdo jiný prostě nebude, takže zase budu

Když jsme se začátkem léta prvně sešli, měla jsem na sobě proužkovanou sukni. Když jsme se začátkem podzimu naposled sešli, měl na sobě proužkované tričko. Jo, parádně se k sobě hodíme, jen jsme se asi nepotkali v ten správný čas! Mě ještě vozili v kočárku a on už randil s holkama. Tu první prý měl rád, ale zlomila mu srdce a všem dalším už srdce lámal on. Evidentně jsem byla jen další v řadě. Vždycky jsem věděla, že pokud by mezi námi něco bylo, nemůže to skončit šťastně; když už mezi námi něco bylo, nechávala jsem se unášet na vlně euforie a chtěla jsem, aby to jen tak neskončilo... Jo, jsem ( ne "byla", pořád "jsem"! ) až tak naivní i po těch letech slibů, neuskutečněných schůzek, absurdních výmluv a žádných omluv. Možná jsem si i myslela, že se umím nad spoustu věcí povznést a jen si užívat radostí, které se nabízely. Do určité míry jo; rozdýchala jsem Jiřinu, neřešila jeho pití, ignorovala jeho vyhrocené vztahy s rodinou. Vadila mi jen ta zeď lží a polopravd, k

Někomu chceš věřit. Zas a znovu mu chceš věřit. Vysvětluješ mu, že je to to, co ti mezi vámi vadí, ty věčné lži a mlžení. Takže jsi šťastná, když se dočkáš pravdy, byť je nemilá... Jenomže já nemůžu být šťastná dlouho, ne s ním! Po minulém víkendu se mnou pár dnů nekomunikoval a pak zase hledal hloupé výmluvy, proč vlastně ani nereagoval na tu fakt geniální zprávu, která ho prý neskonale pobavila a kterou já jemu poslala. Ano, náš vztah dospěl do stádia, kdy už jsme měli humory, kterým jsme mohli rozumět jenom my dva! A asi jsme se chtěli zase vidět. Já jeho určitě, ale čekala jsem, až s nějakým návrhem přijde on. A to se stalo, za střízliva to bylo takové neurčité, pod vlivem to vše nabíralo velmi reálné rozměry. Krom toho opět došlo i na rozmluvy typu, že on se mnou bydlet nebude, že bych musela bydlet já s ním... No, zatím by mi stačilo, kdybychom se aspoň chvíli viděli! Jenže asi má zase nějakou hru rozjetou na více frontách... nemůžeme si nic konkrétního domluvit ani den předem, a

Šesté rande. Už nefňukám. Teď jsem zase chvíli šťastná. Tvrdohlavě jsme spolu měsíc víceméně nekomunikovali - buď se mnou uraženě nemluvil on nebo se mi pak snažil namluvit (jako odpověď na prostou otázku, jak se mu hojí rameno), že vlastně nikoho nepotřebuje, čímž mě štval a tudíž jsem tahala Jiřiny z klobouku, takže jsem zase štvala já jeho, on pak zase připouštěl, že to třeba všechno přehodnotí, a stačil to v noci, zatím co jsem spala a neodpovídala na zprávy, přehodnotit několikrát, takže jsem si nakonec zase měla jen trhnout nohou, přesto se zcela nelogicky později po Messengeru ptal on mě, jestli jsme spolu skočili  - bylo to docela komické, jako všechno naše společné bytí, když se na to dívám s nadhledem, ale já už to takhle nechtěla! Chtěla jsem být zase s ním a povědět si to všechno z očí do očí... tak jsem se prostě zeptala, jestli se někdy uvidíme... Přišla neodolatelná nabídka, že mu můžu přijít pomoct uklízet po výměně oken nebo že můžu vzít vlka na hooodně dlouhou procház

Možná je to chtíč. Možná je to touha po pocitu, že mě někdo chce. Možná dychtím po tom žít přítomným okamžikem a nic neřešit. Možná nechci být sama. Možná chci být normální  a mít vztah. Docela jsem to zvládala být sama, než jsem v létě zase zjistila, jaké to je na někoho se těšit a být pak z jeho blízkosti velmi příjemně vnitřně rozechvělá. Už prostě nechci být sama! Ne každý den a každou noc. Chci být zase s Ním! Ještě aspoň chvíli... Vím, že to nikdy nikdo nemůže pochopit. Najděte mi jiného chlapa, postavte ho proti mě a zařiďte, ať z něj nemám sebemenší obavy, jsem vůči němu otevřená, zamilujeme se do sebe na první pohled a to kouzlo vydrží tak dlouho, až zmizí veškeré rozpaky a přijde láska. Jo, vím, tohle se nikdy nestane. A právě proto nemůžu na Romana jen tak zapomenout. Bude to skoro měsíc, co jsme se viděli a co nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být naposled. Byla jsem tehdy opojená tím, že se to všechno dělo. Bylo to jako sen! Teď už jsem zase jen ufňukaná - protože se

Není mi líto ničeho, co se stalo. Lituju zase jen všeho toho, co se nestalo a asi už ani nestane. Zůstávala jsem celé léto nohama na zemi a věděla jsem, že to všechno krásné je jen iluze. Jenže ono mi to ke štěstí prostě stačilo! Nechtěla jsem víc, protože jak to bylo z jedné strany obtížné, z druhé zase nesmírně snadné. Jsem jiná, mám nesmírně komplikované uvažovaní a spoustu psychických bloků; s Romanem jsem nikdy nic z toho nemusela řešit, nebylo to překážkou a všechno si tak nějak plynulo (celé roky). Stačilo se nechat unášet tím, co on říká (on mýtoman), a plout na vlně snů, které si má fantazie vytvářela (já erotomanka). S ním jsem si uvědomila, že už asi ani nechci klasický vztah, že bych nejradši byla mingle. Žít si svůj život a občas mít nějaký partnerský, coby rozptýlení do jinak víceméně samotářských aktivit. Pak asi i ty nároky na partnera není třeba mít vysoké, nad lecčíms lze přivřít oko. Ať je Roman jakýkoliv, pořád v něm vidím křehkou lidskou bytost, která si zaslouží z

Ač jsem já sama pořád dosud nebyla vnitřně přesvědčená, že je to vztah, za poslední necelé dva týdny to on stihnul už třikrát skončit. Ty výkyvy nálad jsou naprosto šílené! Nemám to zapotřebí, vím to. Jen jsem prostě chtěla trochu radosti do života... a pokud se mi dál bude ta trocha potěšení nabízet, budu si ji brát! Jo, chtěla bych víc té radosti; zatím se však jen snažím chápat, proč to nejde: je mu blbě, je vožralej, má kocovinu, je mu blbě, blije, má absťák, je mu blbě, je mu zle, má spoustu starostí, je mu blbě a je nervní. Poznala jsem ho coby řidiče z povolání - tehdy byl střízlivej. Dělal mě tedy šťastnou i bez chlastu, ale je fakt, že bez jeho pití by se asi nikdy nestalo nic víc. Ani před lety, ani teď. A pořád ničeho z toho nelituju... Vždycky jsem litovala jen toho, co se nestalo - všeho toho, co mi pod vlivem barvitě líčil a sliboval. Poslední týden byl velmi intenzivní vzhledem k tomu, že já měla dovolenou a on je na neschopence, jen je to i po té společné noci pořád jen

Emoce nabírají na intenzitě! Neprožívat to, občas se i bavím... a snad se zase budu bavit i coby účastnice! Byla krásná společná noc, já byla nejšťastněji na světě,  následovalo ne až tak příjemné procitnutí a... ... a pak mě rozplakal. Tu noc, když jsem mu ležela hlavou na klíně, jsem mu říkala, že se bojím toho, že už nikdy nebudu moct být s ním. Urazilo ho, že si myslím, že zase udělá to, co už nejednou. No, netrvalo to dlouho! On šel k doktoru a já jela na výlet. On se dobelhal pro další chlast, jak jsem se později dozvěděla, a já dospávala deficit. Byla jsem úplně mimo, že jsem nevěděla, co je za den, když mi zavolal. A v tom stavu jsem se měla snažit pochopit, co se stalo, z jeho opileckého blekotání. Něco se vážně stalo, protože pes, který měl jít na hlídání (k Jiřině), zůstal doma. Prý že kámoš dal Romanovi kopačky. Nevim, dál. Ale i já sebou odmítám nechat manipulovat, chci se vyspat a, když jsem tam nesměla zůstat ráno, odmítám tam večer jet, zvlášť když mě ujistí, že to s vl

Naše první společná noc byla přesně taková jako celý náš vztah! Před čtyřmi a půl rokem jsme spolu byli v ložnici, na dvoulůžku, v relativně čistě povlečených peřinách, bez psa. Tehdy nic nebylo. Po přestěhování do domu před rekonstrukcí zatím nemá ložnici, jen jakýsi psobývák s gaučem a válendou, kde psovi není zakázáno vůbec nic. Jak tam budeme ve třech spát? Přináší ještě matraci, kde měl spát on, pro mě bylo určené místo na té jejich ušmudlané válendě... Je neděle, něco po deváté večer, když uleháme. Spolu. Na matraci. Po asi čtyřech letech bez sexu jsem se bála jako by to bylo poprvé. Přitom vím, že se nemám čeho bát, vím, že fyzicky mi neublíží a nebude dělat nic, co bych nechtěla. Objetí, polibky, doteky a spousta krásných slov. Tohle on umí! Svléknout jsem se musela sama, protože pochroumaná horní končetina. Psa ze zad mi už sundat pomáhal. Jo, vždycky jsem toužila po trojce se psem! :D Od začátku a ne jednou se chtěl zapojovat taky. A moc dobře věděl, o co jde! :o Nebýt psa,

Páté rande. Nejdřív nebylo, protože mu bylo zle. Pak nebylo, protože jsem z nezdělitelného důvodu nechtěla já; vysokou školu lhaní mám od něj. Ovšem tím odmítnutím jsem to v jeho očích přehnala, naštval se tak, že mi napsal, že se ozve za rok! Kdybych tomu věřila, aspoň bych se dočkala toho, že se vše vyřeší samo a ukončíme to, co já stejně občas nedávám... jenže já tušila, že to nebude trvat tak dlouho. Jen den a půl se mnou nemluvil. Pak jsme zase začali řešit další sračky. Musím to tak označit, protože bych prostě čekala, že v této fázi vztahu nebudeme řešit vůbec nic. To, o čem jsme komunikovali v průběhu dvou týdnů, kdy jsme se vůbec neviděli, byly sračky bezesporu; za situaci, ve které byl, si mohl sám, ale já ho nemohla odsoudit a poslat do prdele, kdo jiný by mi dal aspoň tu iluzi lásky?! To, co ho potkalo teď, třeba nemohl až tak ovlivnit... Spadnul ze schodů. Jo, asi byl pod vlivem, jak jinak... A Léňa je hodná (čtěte: blbá) a, protože kvůli zraněním moc nemůže chodit a ruka

Kdyby tak existoval nějaký návod na vztahy! Nevím teda, zda by mi pomohl s tím mým atypickým, který předem vnímám tak, že skončí špatně (přesto si ho chci užít!). No, já vlastně ani nevím, jestli je to vztah ve více než obecném smyslu slova... Je to vztah?! Má to své kouzlo a je to divný zároveň. Chci to, chci toho víc a přesto se bojím. Moc nad tím přemýšlím a přitom bych to chtěla nechat jen tak plynout. Je třeba se tomu poddat, přesto se pořád zdráhám projevit svoje emoce. Je větší blázen on a nebo já?! Zamilovávám se na první pohled. Do něj před dvanácti lety; nevěřila jsem, že bych s ním někdy něco mohla mít, ale občas jsem se tím snem nechala hodně unášet, občas jsem se snažila se s ním sblížit, občas jsem na jeho existenci ale i zapomněla. Jemu ten zájem mladší holky asi dělal dobře, nikdy mě neodmítl, naopak mi později sliboval i to, o čem jsem se ani snít neopovažovala, tehdy se bohužel stalo jen málo z toho. Existuje šance, že se to všechno ještě stane? Říkali mi: "Nevěř

Dřív jsem si krom blogu psala i cosi jako deníček - své prožitky, postřehy a emoce bez cenzury. Už si ho nepíšu, byť blog vždycky bude jen verze vhodná zveřejnění (i když si ho stejně píšu spíš pro sebe, nemyslím si, že zažívám něco extra zajímavého, spíš naopak), a tak některé detaily z rande č. 3 vím jen já a nějakým tajemstvím zůstane obestřeno i rande č. 4, nevyprávím to ani kamarádkám... A fakt to vím jen já! Vzhledem k množství zkonzumovaného alkoholu bohužel druhý den neví ani protějšek, co bylo. To mě docela trápí, zvlášť po prožitcích z dětství dcery rodiče alkoholika, ale pozitiva dosud převažovala. Čtvrté rande se opět konalo až v náhradním termínu. Po šíleném pondělí se mi celý týden slibovala společná neděle; těšila jsem se, byla jsem spokojená s každodenní komunikací, cítila jsem po té předchozí schůzce jistý obrat, byly omluvy - za pondělí i za promarněné roky, byly emoce, byly humory, byly přísliby a já tomu věřila. V jeho "Dáme to." bylo pro mě všechno! A tak

Druhý první rande bylo divný. Druhý druhý rande už bylo míň divný. První třetí rande bylo šílený! Přesto jsem velkou část společného odpoledne byla šťastná. Ne, nepřišel na neckyádu, kde jsem byla beruškou. Prý byl v práci... Ozval se až o den později. A pozval mě opět k sobě do Hor. Prý aby smečka byla kompletní! Beruška, vlčák a magor? Jo, budeme slušnej oddíl! S tímhle vědomím tam druhý den jedu bez obav, asi jen s mírnou nervozitou odpovídající třetí schůzce. Pes mě nesežral. Vlastně mě nadšeně vítal a docela hezky jsme si spolu na zahradě hráli, než se Roman, který při čekání na mě usnul, probudil. Ten mě nijak zvlášť nevítal. Tu naši druhou první pusu jsem musela dát já jemu, jako zcela spontánní poděkování za kuličku do ložiska (rozumějte dárek) z Rakouska. Vzhledem k tomu, jak to prezentoval, mě ta blbá kulička fakt potěšila; jen jsem ji tam teda nakonec zapomněla. V tu chvíli nevím, jak dalece má promyšlen plán na odpoledne; slibuje mi návštěvu kavárny a procházku se psem. Kav

Neumím to. Ty mezilidský vztahy! Ale statečně bojuju. Boj je to o to víc vyčerpávající, o co víc nevyzpytatelná je protistrana. A že ten jedinej chlap, kterej nějakým způsobem zase figuruje v mém osobním životě, je nevypočitatelnej víc než dost.  Odpusťme poslednímu chlapovi na světě "pár nedostatků"! Důvod? Znovu jsem na okamžik pocítila TO KOUZLO! Byť naše první setkání po čtyřech letech bylo fakt divný, nějak se to vyvinulo a pozval mě k sobě. Do Hor, na zahradu, na grilovačku. A že jsem se po tom všem, co mi psal, těšila moc. Tušila jsem setkání s tím mužem, kterého jsem znala před lety. No... bylo to tentokrát už míň divný! Myslím, že celkově to bylo docela uvolněné, krom mé utkvělé myšlenky na to, jak docílit nějakého jím iniciovaného fyzického kontaktu. Zatáhl mě do ložnice. Nic nebylo; jen součást prohlídky nemovitosti - od sklepa až po půdu, teda krom té části, kde bydlí maminka; předtím teda taky procházka se psem včetně vyprávěnek o lumpačinách z dětství; posezení

Setkala jsem se s Romanem. Asi se tomu ani nedá říkat rande. Jen já chtěla, aby to rande bylo! Aby to mělo takové kouzlo jako to první a to druhé: nemálo rozpaků vyvážených trochou lichotek, něžností a příslibů do budoucna. Jenže po čtyřech letech zbyly jen rozpaky! Ano, neviděli jsme se tak dlouho. Že za mnou někdy přijede, říkal už dávno předtím; teď s tím začal někdy v dubnu. A vysvětlil mi i tu dlouhou odmlku a já mu chtěla zase znovu věřit! Nepřijel však jednou, když jsme se domluvili, nepřijel ani podruhé, tak jsem ho nečekala ani teď... ale překvapil! Bylo to fakt divný. Přitom to byl tentýž chlap jako tehdy na dvoře v bývalé práci - stejné řeči, stejně vtípky. Navíc měl jen psa, asi roztomilého, ale neukázněného; takže celé to setkání bylo ve znamení jeho zkrocení. Ale asi, i kdyby pes zůstal doma, tomu setkání by to kýžené kouzlo chybělo stejně. Necítila jsem se vedle něj jako žena, spíš jako kámoš, chybělo tomu cokoliv osobnějšího, nebylo ani krátké objetí, ani letmá pusa. Po

Jo, je to jedinej chlap na světě! Na to mém určitě. Jedinej, kterej se aspoň vyjadřuje tak, že by si o mě to kolo vopřel. Že si ho pořádně nikdy nevopřel, to je věc jiná. A, když je jedinej, jaký jiný možnosti, než doufat, že si ho vopře, asi tak mám?! Po čtyřech letech jsme se měli setkat. Nevím, jestli jsem se víc bála, že se to stane nebo že na to nedojde; smutná jsem byla z důvodu, že nepřijel... Dva dny na to odjel pracovně pryč; dva týdny byl v námořním přístavu, dva týdny jsme spolu denně byli v kontaktu, tedy on se o to snažil - nic hlubokomyslného, sem tam pár slov a spousty fotek... prostě jsme spolu sdíleli takový ten všední život. Jenže kdy naposledy jsem právě něco takhle obyčejného zažila?! V životě, ve kterým se nic neděje, se něco začíná dít! Ač hrdinka pochybuje, chce aby se něco dělo dál, aby se toho dělo víc! Ano, zcela iracionálně zase chci chlapa, se kterým jsem v minulosti nejednou byla šťastná, přestože (a nebo právě proto) se toho víc stalo dle jeho slibů a mých

Nerozumím tomu... teda důvody jsou mi relativně jasné, je to stejné jako loni s jeřábníkem, pro nedostatek jakýchkoliv jiných vjemů způsobujících holčičí emoce mi stačí velmi málo, abych propadla kouzlu muže. S loňským májovým jeřábníkem jsem nemusela ani promluvit, stačilo pár úsměvů, zamávání a legrácek z kabiny jeřábu a byl pro mě tím jediným na světě! V hlavě se mi odehrálo úplně všechno. Několikrát. A od včerejšího večera se mi to začíná dít zase. Chci zase všechno! A to se jen jeden pán zeptal, co chci přivést z pracovní cesty. Kdy se mě nějaký muž zeptal naposledy na něco podobného? píšu hloupý článek na blog, abych si to sama srovnala v hlavě, a tečou mi u toho slzy jak hrachy Nerozumím tomu... těm emocím; v jednu chvíli jsem šťastná, hned nato asi až zoufalá. Ten pán už mi toho totiž sliboval mnoho a vždycky to, po čem jsem toužila. Když to začnu psát, budu brečet o to víc. Sedačková lanovka, večeře, návštěva, snickersky, políbení pod třešní, výlet do Hor, opékání špekáčků, j

Koprovka s vejcem, chlupatý knedlíky s houbama, smaženou cibulkou a špenátem, pečený brambory s tvarohem, hrachová kaše s volským okem, těstoviny na mnoho způsobů, fazolovej guláš, bryndzový halušky (s restovanými žampiony namísto slaniny) a taky nespočet polévek; mnoho výborných pokrmů se dá uvařit bez masa. Vegetariáni vědí, masožravci, kteří se rozhodnou se masa vzdát po dobu předvelikonočního postního období, mohou trochu tápat... Já nad půstem přemýšlela už dva tři roky zpět, protože předkové byli bez pochyb moudří a věděli dobře, co a proč dělají, navíc byli v souladu s přírodou mnohem více než my. Nejenže neměli tropické ovoce, ale dokonce ani rajčata v lednu a jahody v únoru! Touhle dobou jim zbývaly brambory, obiloviny, zelí, nějaká kořenová zelenina a možná i jablko. Masových hodů si užili v období mezi Vánocema a Masopustem, na čerstvém oleji, než podlehl rychlé zkáze, usmažili koblihy... a přišel půst, období, kdyby dali tělu odpočinout a nabrat sílu na další sezónu. Žijeme

Valentýn se blíží; někdo ho ignoruje, někdo má někoho, s kým si ho může užít, a někdo jiný bude mít depku, protože i ty kůly v plotě proti němu mají prima parťáky. Pro tyhle všechny je tu jednoduchý recept na brownies! Na malý pekáček 15 x 25 cm postačí pár surovin: 100 g hořké čokolády 50 g másla 2 vejce 75 g třtinového cukru 2 lžíce kakaa Čokoláda s máslem se rozpustí ve vodní lázni. Žloutek s cukrem se zamíchá a přidá se k němu čokoláda s máslem a kakao a nakonec sníh z bílků. A peče se to ve formě vyložené pečícím papírem, na 180 stupňů, 15 minut, ani o chvíli dýl, aby se to nepropeklo. To. Samo. To samo! Zde na obrázku jsou v čokoládovém koláčku ještě slané kešu (mňam!) a sušenka s mléčným krémem (neptejte se!).