Vztah na jednu noc

Není mi líto ničeho, co se stalo. Lituju zase jen všeho toho, co se nestalo a asi už ani nestane.

Zůstávala jsem celé léto nohama na zemi a věděla jsem, že to všechno krásné je jen iluze. Jenže ono mi to ke štěstí prostě stačilo! Nechtěla jsem víc, protože jak to bylo z jedné strany obtížné, z druhé zase nesmírně snadné. Jsem jiná, mám nesmírně komplikované uvažovaní a spoustu psychických bloků; s Romanem jsem nikdy nic z toho nemusela řešit, nebylo to překážkou a všechno si tak nějak plynulo (celé roky). Stačilo se nechat unášet tím, co on říká (on mýtoman), a plout na vlně snů, které si má fantazie vytvářela (já erotomanka).

S ním jsem si uvědomila, že už asi ani nechci klasický vztah, že bych nejradši byla mingle. Žít si svůj život a občas mít nějaký partnerský, coby rozptýlení do jinak víceméně samotářských aktivit. Pak asi i ty nároky na partnera není třeba mít vysoké, nad lecčíms lze přivřít oko. Ať je Roman jakýkoliv, pořád v něm vidím křehkou lidskou bytost, která si zaslouží zájem i city. Stejně jako já. A vzhledem k tomu, že on jediný se vždy tvářil, jako že by si o mě kolo opřel (a nakonec si ho i opřel :)), líbil se mi a bavil mě, dovolovala jsem mu vždy být mi blíž než všem ostatním. Navíc jsem se v jeho blízkosti cítila dobře, uvolněně, bezstarostně. Uměl to se mnou, respektive se ženami všeobecně. Byla jsem tak moc šťastná!

Toto léto jsem byla nejšťastnější za hodně dlouhou dobu... když mě poprvé obejmul, když mě poprvé políbil, když mi poprvé řekl, že mě má rád, když jsme se vedli za ruce, když ve mně po dlouhé době probudil ženu, když mi dával najevo, že mě chce, že jsem krásná, že jsem inteligentní, že se zase uvidíme, že jsem jeho paní, že chce, aby mi bylo hezky, když jen tak mezi řečí říkal hlouposti typu, že s ním můžu bydlet, pokud budu chtít, když jsme se společně smáli, když konečně pochopil moje humory, když jsme si vyprávěli, jak se dělají míchaný vajíčka, když jsme zjišťovali, že je máme rádi stejně, když mě za tmy poslal venčit vlka a pak měl o nás starost, když mi naservíroval večeři, když jsem vedle něj ulehla, když jsem s ním strávila neskutečnou noc, kdy všechno bylo pro mě nepochopitelně přirozené, když mě ujišťoval, že ta noc nebude jediná, že si nikdy nebudeme ubližovat, když jsem ležela s hlavou v jeho nahém klíně, když jsem určitě musela překonat svůj rekord v délce líbání, když vedle mě usínal, když jsme si plánovali, co všechno ještě společně prožijeme...

Tohle nejsou samozřejmosti! A přitom já osobně tohle všechno ke šťastnému životu potřebuju. No, a nebýt jeho, nezažiju nic z toho. Takže fakt nemám čeho litovat...

Líto je mi jen všeho toho, co jsme nestihli a co evidentně už nebude. Nemluví se mnou. Po té neděli, kdy jsem mohla přijet vyvenčit psa, až budu chtít, ale nakonec to nebylo dost brzo, jsem se mu jednou pokusila zavolat, abych věděla, jak mu je. Byl odměřený, strohý, chladný a vlastně jsem se nic nedozvěděla.

Nevím, co přesně se stalo - ať už mezi námi nebo jen jemu. Dozvídala jsem se jen polopravdy o tom, co se děje v jeho širší rodině, a jeho asi oficiální vztah byl přede mnou zcela tabu; že se něco enormně bortí, jsem prostě jen tušila. A třeba jsem se pletla...

Třeba jsem prostě jen měla být holka na jednu noc.

Tak aspoň že jsem se jí po dvanácti letech dočkala!