Zažít něco (s)nového!

Už se fakt blíží konec mé šílené storky, jak jsem se zamilovala do mýtomana a tolik chtěla věřit všemu, co mi říkal a sliboval, protože jsem jím byla nezdravě okouzlená. Už tohle je možná poslední kapitola. A přitom poslední dva týdny byly pro mě (s)nové! Začalo to "výletem" do Hor a pokračovalo hodinami společně tráveného času; měli jsme tolik plánů, které se mi líbily... ale možná tušíte, stejně jako jsem tušila i já, jak to všechno zase dopadlo... Setkání minulý týden v pondělí klaplo. Ještě aby ne, když jsem si na svého řidiče počkala na autobusové zastávce, kam on přijel ve smluvený čas, protože přece musel dodržet jízdní řád! Necelé dvě hodiny se staral o můj program, ukazoval mi horské vesničky, kudy jsme jeli, vyprávěl mi historky o horalech a hlavně mě nechal nahlédnout do svého světa. To vše svým osobitým způsobem! Ta ochutnávka mě bavila, jen mi bylo možná trochu líto, že za celou tu dobu na mě nic nezkusil. Na otočce autobusu vprostřed lesů jsme se jen otočili a,

Pomalu začínám odpočítávat poslední dny, které ještě strávím coby účetní u autobusového dopravce, poslední dny, kdy budu obklopená spoustou mužů ve slušivém stejnokroji, poslední dny v té zvláštní iluzi zájmu mého krásného kolegy. Bohužel už i nesmělý kouzelný Mireček pochopil, že tím, po kterém stále nepochopitelně prahnu, je ukecanej Roman. Přes sedm let se mi líbí, za poslední rok jsme si domluvili několik schůzek, z nichž nakonec nevyšla ani jediná... tedy krom těch v práci na dvoře, dle jízdního řádu o půl dvanácté, kterých bylo za uplynulý měsíc mnoho... Milá setkání, která si užívám, plná milých slov, která vím, že nemám brát vážně. Lichotí mi i jen to, že se mnou někdo tráví svůj čas (já vím, oba jsme v práci), že aspoň někdy někdo říká, co bych chtěla slyšet (vím, nemám mu věřit), a že si vedle někoho konečně zase připadám jako žena (ten pocit mi nikdo nevezme!). Sice jsem trochu smutná, když neplní, co mi slibuje, ale nechci si tím ty poslední týdny kazit, ani tím, jak průhl