(ne)důležité okamžiky
Možná by to mohl být pan L (poslední v mé abecedě je před více než dvěmi roky pan Kouzelnej )... ale má to takový malý (ne)významný háček... byť se celkem pravidelně vídáme, mluvili jsme spolu jen velmi krátce dvakrát či třikrát... za desetiletí... :D To by mi možná v tom se (ne)konečně zamilovat vůbec nevadilo, ale když on se mi asi ani nelíbí, jen je (ne)skutečně milej... Ano, to jde být milý beze slov! Pracovali jsme spolu v jedné firmě. Já jako účetní, on jako řidič autobusu, v práci jsme se nepotkávali, jen jsem párkrát nastoupila do autobusu, který on řídil a který jel směrem, kterým jsem potřebovala... pak tam on možná chvíli ani nepracoval a teď už tam zase nepracuju já. Vídáme se v ty všední dny, kdy z práce jedu rovnou domů, ne s ním autobusem, autem; před půl čtvrtou jsem skoro doma a on před půl čtvrtou jezdí dle jízdního řádu autobusem v protisměru. Vždy mi zamává a já na to každý ten den čekám a těším se. Není to jen ledabylé pozvednutí ruky, mává. Občas se mnou i laškuje