(ne)důležité okamžiky
Možná by to mohl být pan L (poslední v mé abecedě je před více než dvěmi roky pan Kouzelnej)... ale má to takový malý (ne)významný háček... byť se celkem pravidelně vídáme, mluvili jsme spolu jen velmi krátce dvakrát či třikrát... za desetiletí... :D To by mi možná v tom se (ne)konečně zamilovat vůbec nevadilo, ale když on se mi asi ani nelíbí, jen je (ne)skutečně milej...
Ano, to jde být milý beze slov!
Pracovali jsme spolu v jedné firmě. Já jako účetní, on jako řidič autobusu, v práci jsme se nepotkávali, jen jsem párkrát nastoupila do autobusu, který on řídil a který jel směrem, kterým jsem potřebovala... pak tam on možná chvíli ani nepracoval a teď už tam zase nepracuju já. Vídáme se v ty všední dny, kdy z práce jedu rovnou domů, ne s ním autobusem, autem; před půl čtvrtou jsem skoro doma a on před půl čtvrtou jezdí dle jízdního řádu autobusem v protisměru.
Vždy mi zamává a já na to každý ten den čekám a těším se. Není to jen ledabylé pozvednutí ruky, mává. Občas se mnou i laškuje, tím velkým autobusem značky SOR se řítí přímo na mě v protisměru, aby se mi samozřejmě včas vyhnul. Když je zima a je hodně sněhu a naše silnička 3. třídy není v nejlepší kondici, naopak zajede ke své krajnici, abych bez problému projela. A nebo, když se mu na tom úzkém prostoru mezi mantinely sněhu snažím uhnout já, ale moc mi to nejde, pomalu mě objíždí a vůbec se nezlobí, stále má na tváři milý úsměv, snad aby zahnal ten můj vyděšený výraz...
Funguje to!
Na dálku navíc mé naladění na něj funguje úplně skvěle. Když jsem však onehdá stála na dopravním terminálu a on tam byl taky, asociál ve mně se nezapřel a stoupla jsem si tak, aby mě náhodou neviděl. Toť mé divné já, které ty sociální kontakty tak moc potřebuje, ale zároveň ho děsí, to mé já, které se překonává jen ve výjimečných případech. Ale to je zase jiná storka.
Dnešní setkání bylo však ještě o mnoho krásnější, dnes to bylo jiné, (s)nové...
Jela jsem později než jindy, velký autobus jsem spatřila v okamžiku, kdy jsem vjela do úzké uličky. Jeden z nás musel uhnout a já byla zrovna v místě, kde se dalo částečně vyjet mimo vozovku... on nemusel ani přibrzdit, tak šikovně jsem to zvládla. A odměna byla sladká! Zasloužila jsem si za to vzdušný polibek.
Až do garáže jsem se usmívala... a abych ten okamžik jen tak nezapomněla, tak jsem si ho musela zaznamenat... a sdílím ho tady, přestože to není žádný předvánoční zázrak. Pro mě tohle setkání však znamenalo mnoho, v mém současném rozpoložení bylo ještě o level důležitější než opilecká objetí kolegů na vánočním večírku...
Na nějaký větší zázrak čekám dál!
Komentáře
Okomentovat