Zažít něco (s)nového!

Jsem už taková; nevydržím dlouho čekat. A stejně tak, jako jsem se vydala zakoupit Vieweghovu Biomanželku hned první den, co vyšla, chtěla jsem co nejdřív koupit i Svět mi je dlužný , v jehož případě je má netrpělivost snad ještě větší než u té Biomanželky . Možná si ještě vzpomínáte na mé nadšení z evitovek ... S nákupem Viewegha nebyl problém. Měli na něj velký plakát ve výloze a v knihkupectví byla Biomanželka snad na každém volném rohu. Eva Urbaníková asi tak moc nefrčí... Kniha vyšla minulý týden, tak jsem se pro ni v pátek vydala. Velké okresní město, velké knihkupectví - na mou otázku prodavačka bez váhání dojde k regálu a předčítá mi ze hřbetů knih: "Od Urbaníkové tu máme jen Všechno nebo nic , Stalo se mi všechno a Příběh pokračuje ." Totéž okresní město, další velké knihkupectví - opět se po knize ptám a prodavačka opět ví, kam se podívat a ukazuje mi tytéž knihy, co ta předchozí: "... ale ty už asi máte." Mám. Chybí mi Svět mi je dlužný ! A dnes jsem

Sledujete-li můj twitter , možná jste již návod k použití muže prolistovali ve formě knížečky na storybird.com . Bohužel na blog knížečka vložit nejde, tak pro ty, co ji nečetli, ji tu mám ve formě videa za doprovodu francouzské zpěvačky Zazie. K návodu jistě mnozí a zvlášť muži mohou mít připomínky (doporučuji využít možnosti přidat komentář k článku! ;) ), ale kdo má smysl pro humor, snad pochopí... :))) A pro všechny kreativce ještě jednou odkaz na storybird.com  - úžasná stránka, na které můžete vytvářet a publikovat vlastní knížečky, stačí se jen nechat inspirovat mnoha krásnými obrázky a přidat vlastní originální příběh či text!

Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto. Pod šípkovou větví nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát. Už jdu. Deset, dvacet, třicet, ostružina ve sněhu. Deset, dvacet, třicet, bolševník pod sněhem. Deset, dvacet, třicet, cosi jako kmín pod sněhem. Deset, dvacet, třicet, další uschlé okvětí neznámého jména pod sněhem. Deset, dvacet, třicet, šípky pod sněhem. Deset, dvacet, třicet, chrpa, která se zapomněla úplně schovat. A jestli se schoval ještě někdo další, najdeme ho na jaře!

... nebo mi vyprávěj pohádku, prosím, já budu jen poslouchat... Takový stav mě přepadl; nikdo, kdo by mi maloval beránky nebo vyprávěl pohádky, tu není, a k tomu všemu jsem si dnes cestou z práce uvědomila, že toho draka už letos fakt pouštět nepůjdu!!!  Ale aby to tu nebylo jako u naslouchající blogerky, tak alespoň další z letních obrázků pro potěchu oka...

Venku je pošmourno, a tak jsem si dovolila vybrat pár slunných obrázků z mého archivu... Těch barev! Nebeská modř, šeříková, jahodová červeň, trávová zeleň, pampelišková žluť... Šípkovorůžově růžová. Modráskově modrá. Kopretinově bílá. Ano, kopretinově bílá! Nikoliv sněhově!!! :)))

Když jsem byla malá, neexistovaly ještě DVD a naše rodina neměla ani videopřehrávač, takže pohádky jsem mohla sledovat, jen když zrovna běžely v televizi. A že jich tehdy také nevysílali tolik, co teď! Ale měli jsme doma promítačku a k ní několik pohádek, které se nikdy neobehrály, a pak také několik pohádkových audiokazet. Hurvínka, Lišku Bystroušku, Maxipsa Fíka, Šmouly a další pohádky... Velmi ráda jsem je jako malá poslouchala. Vůbec mi nevadilo, že nejenže jsem věděla, jak pohádky dopadnou, až páska dojde svého konce, ale že už jsem je znala slovo od slova. A teď jako bych se do těch let vrátila. Tedy ne, že bych poslouchala Josefa Dvořáka coby Maxipsa Fíka nebo Vlastimila Brodského coby Taťku Šmoulu - i když to by také nebylo úplně špatné! - konečně se mi ale dostalo času pustit si alespoň jednu audioknihu... Na mluvené slovo s možností si ho stáhnout jsem prvně narazila kdysi úplně náhodou. Tehdy jsem na internetu hledala Malého prince ve francouzštině, respektive pouhý psaný t

Krásné narozeniny, milý blogu , dnes jsou Ti dva a je z Tebe adolescent. Puberťák. Asi už víc nedospěješ, když Tě mám pod kontrolou já, ale jistě to jsou skvělá léta - pro Tebe i pro mě. Děkuji za ty dva společné roky a doufám, že se i nadále budeme mít takhle rádi a bude nám spolu a s Tvými čtenáři stále stejně dobře... A Vám, milí čtenáři, těm, kteří ho čtou téměř od začátku, i těm novějším, mnohokrát děkuji za Vaše milé návštěvy zde, komentáře, které mi dělají radost, i podporu ve chvílích, kdy jsem ji zrovna potřebovala a nedostávalo se mi jí jinde. Mám Vás moc ráda! Ale Vy jste asi napnutí, jak dopadla narozeninová soutěž , že? Tak tedy... Tramtararááá!!! :) Pod dohledem ložnicového notáře byla vylosována následující šťastná čísla: S číslem tři soutěžila a krajkové náušničky vyhrává Gábi ! Blahopřeju, Gábinko! A šťastnou čtyřku má Hanka , ke které poputuje krajkový zápich! Gratulace i Tobě, Hani! Vítězky kontaktuji mailem, abych věděla, kam zasloužené výhry zaslat, a doufám, že

Poprvé v mém životě je v půlce listopadu skoro letní počasí a já si nevezmu foťák, abych si tu krásu vyfotila. Možná si říkáte, že teplo se fotit nedá, ale necítíte ho z těch obrázku, které jsem nafotila alespoň mobilem? Krásná neděle byla jako dělaná na romantickou procházku a nejen já s M. jsme vyrazili... A jak jste s krásným dnem naložili Vy? ;)

Když ho před půl rokem viděla prvně, stačilo několik delších pohledů a úplně se jí vryl pod kůži. Počáteční nesmělé oťukávání sice trvalo o chvilku déle, ale čím delší předehra... však to znáte! Miluje ho. Má za sebou dva vztahy s kluky stejně starými, ale s žádným nezažila to co s ním. Tolik něhy. V žádné jiné náruči se nikdy necítila tak bezpečně. A až s ním se z holčičky uvnitř ní začala stávat žena. Po boku muže. Nescházeli se příliš často, ne tak, jak by si představovala a jak by jí její studentský život dovoloval, a proto si čas strávený s ním vždy velmi užívala. I dnešek mezi ty dny patřil. Od rána ujeli mnoho kilometru, seděla na sedačce vedle něj, občas si povídali, občas mlčeli. Ráda se na něj dívala, jak řídí. Slušel mu ten soustředěný pohled na silnici před nimi. Stejně se ale těšila, až dojedou do Kamenice, a trochu toho soustředění věnuje i jí. Navrhl procházku zámeckou zahradou. Na znamení souhlasu se ho chytila za ruku. Měla ji studenou. "Ohřeju tě," usmál se

Pokochejte se mým loňským vánočním dárkem. Ne, že bych ujížděla na fialové, ale ty pohlednice jsou dokonalé... Jistě by bylo romantičtější obdržet takové psaníčko od milovaného muže poštou a na něm nějaký milý vzkaz, ale jsem ráda, že tyhle pohledy mám i bez toho. A i s tím, že krom jediné nepoužité, jsou všechny ostatní popsané; vlastně je mi líto spíš to, že po více než osmdesáti letech jsou ta psaníčka místy nečitelná. I tak se dá mnohé domyslet... Ovšem jeden by čekal, že na tak romantické pohledy se píšou i romantické texty, ale není tomu tak! Na té vpravo nahoře se píše: Nejprve přijmi ode mne srdečný pozdrav a vzpomínku. Pohled, který jsi mi zaslala, jsem obdržel, ale příliš mne nepotěšil, proč víš lépe než já. Dík za něj. Pozdravuj ode mne ty tvé přítelkyně. K. (2/12 1929) Zkouším si představit ten příběh; co všechno mu mohla slečna Zděnka napsat? Na té krásné vpravo dole: Aničko! Srdečný dík za Váš dopis. Byl jsem potěšen, že není pravdou to, co jsem si myslel. Píšete, že jste

Serióznost, vážnost, absence smyslu pro humor (krom toho úžasného televizního, kterému já nerozumím) - vlastnosti, které jsou pro mě osobně synonymem pro dospělost. Představa je to bez pochyby zkreslená, ale vystihuje přesně to, jaká nikdy být nechci! :P O dospělosti, respektive mé nedospělosti už jsem psala zde  ( ona se mi ta témata vůbec nějak často opakují! ;) ). Nic se nezměnilo. Vydělávám si korunky, mám byt a auto, pravidelně platím do domovního fondu, zálohy na elektřinu a vodu, koncesionářské poplatky, fakturu za internet, povinné ručení a poplatek za komunální odpad. Mám sjednané stavební spoření, ovšem to penzijní nikoliv. Ani pojištění domácnosti ne. Chvílemi si říkám, že bych ještě o něco zodpovědnější být mohla... ... ale jinak nechci měnit vůbec nic a můj život mi vcelku vyhovuje i s těmi všemi odrazy dětství. Noviny nečtu, ani se na ně nedívám v televizi (maximálně občas kliknu na nějaký odkaz na internetu, když mě titulek zaujme), stále jsem se nenaučila pít vodu bez

Plést mi jde líp z drátů - tímto Vám znovu připomínám narozeninovou soutěž o náušničky - ale pro všechny, které chtějí vlněného medvídka, je zde návod, jak jsem ho jednou získala na jakémsi internetovém fóru. A když jsem ho zvládla uplést já, která v životě neupletla nic jiného než jednu šálu (a trvalo mi tehdy mnoho dní!), tak ho hravě zvládne každý, kdo má alespoň částečnou představu o tom, jak se plete hladce a jak obrace. Materiál: Na medvídka střední velikosti (výška zhruba 28 cm) potřebujeme 50 g středně silné vlněné nebo směsové příze, jehlice č. 4,5 nebo č. 5, vatu nebo molitanovou drť jako výplň, zbytek černé příze k vyšití čumáčku a vyšívací jehlu s kulatou špičkou. Základní vzor: Lícové i rubové řady pleteme stále hladce. Žerzej: Všechny lícové řady pleteme hladce, rubové obrace. Pracovní postup: Nožky, tělíčko a hlava tvoří jeden díl se švem vzadu, ručky pleteme zvlášť. Pro každou nožku nahodíme 20 ok a upleteme 28 řad základním vzorem. Pak přesuneme obě nožky na jednu

I dnes mám podobné myšlenky jako včera, necítím-li to ještě intenzivněji, proto se vrátím k mému včerejšímu tweetu... V soukromém životě se stýkám jen s těmi lidmi, kteří by mi nějaké to sluníčko nakreslili jistě také (maximálně by přidali nějaký ten mráček!), leč mnohem více času trávím s těmi, které jsem si nevybrala. V práci. Možná si vzpomínáte na nějaké to povzdechnutí  stran pracovního kolektivu, které tu kdy padlo. Možná se Vám mohlo i zdát, že jsem nesnášenlivá... ale tak to fakt není... jen nemám ráda některé lidské vlastnosti a neumím se přes to jen tak lehko přenést. Bylo by pro mě jednodušší vyjmenovat těch pár kolegů, které ráda mám, než jmenovat ty opovrhované. A sleduji, že je to dané často místně (někde ještě žijou i normální lidi, ale v tom mlžném ďolíku, kde pracuji, rozhodně ne!), a není pochyb o tom, že je to vždy vzájemné. Stejně jako já mám lidi ráda a nebo se je raději snažím ignorovat (opravdu se neumím přetvařovat a tvářit se na někoho, že je v poho, když podle

Když jsem se na tuhle skálu s vyhlídkou vypravila letos po dlouhé době poprvé, hned jsem si vzpomněla na fotografie Yanna Arthuse-Bertranda a ještě tého dne jsem Vám sem na blog naservírovala první část jeho úchvatných fotek . Tehdy mi ten rozhled a pohled do hlubin tam přišel stejně tak úchvatný a rozhodla jsem pro sérii časosběrných fotografii na téma podzim (první ukázka je zde ), ale časem jsem zjistila, že tu krásu a pocity z ní vůbec nejde fotoaparátem zachytit. Ale neprozřetelně jsem ty fotky již přislíbila... Ty dvě poslední mi už přijdou hodně smutné. Už tam letos nepůjdu a počkám na jaro! Objekt, který mě již napoprvé zaujal a rozhodla jsem se ho fotit, byl tenhle suchý strom. A fotila jsem ho za slunce, za deště, za mlhy, za svítání a  zase znovu za slunce, to vše celé v průběhu necelých dvou měsíců... Skála je napůl cesty mezi mou prací a mým domovem, odpoledne jsem se tam stavovala vždy v přibližně stejném čase a je velmi zajímavé sledovat nejen podzimní zbarvování stromů,