Do ouška
Když jsem byla malá, neexistovaly ještě DVD a naše rodina neměla ani videopřehrávač, takže pohádky jsem mohla sledovat, jen když zrovna běžely v televizi. A že jich tehdy také nevysílali tolik, co teď! Ale měli jsme doma promítačku a k ní několik pohádek, které se nikdy neobehrály, a pak také několik pohádkových audiokazet. Hurvínka, Lišku Bystroušku, Maxipsa Fíka, Šmouly a další pohádky...
Velmi ráda jsem je jako malá poslouchala. Vůbec mi nevadilo, že nejenže jsem věděla, jak pohádky dopadnou, až páska dojde svého konce, ale že už jsem je znala slovo od slova.
A teď jako bych se do těch let vrátila. Tedy ne, že bych poslouchala Josefa Dvořáka coby Maxipsa Fíka nebo Vlastimila Brodského coby Taťku Šmoulu - i když to by také nebylo úplně špatné! - konečně se mi ale dostalo času pustit si alespoň jednu audioknihu...
Na mluvené slovo s možností si ho stáhnout jsem prvně narazila kdysi úplně náhodou. Tehdy jsem na internetu hledala Malého prince ve francouzštině, respektive pouhý psaný text této úžasné knihy a povedlo se mi najít hned celou vyprávěnku. I poslouchala jsem ji na své staré empétrojce na cestách autobusem.
Výhody hromadné dopravy časem převážily její nevýhody, do práce jsem si navykla jezdit vozem, a tak ty další náhodně stažené audioknihy jen čekaly, až zase přijde jejich čas. Narážela jsem na ně náhodou a nikterak často, na různých warez forech. Oblíbené tituly jsem sosala bez váhání, někdy jsem stáhla i něco, co by se mi třeba mohlo líbit... však proč si nerozšířit obzory?
Ovšem ten čas k jejich rozšiřování stále nebyl...
A to jsem asi před dvěma měsíci měla tu ideu, že bych zase měla začít jezdit tím autobusem. Jela jsem od té doby tak pětkrát. A to jsem se prosím tak hezky motivovala tím, že jsem si koupila nový mobil s mp3 přehrávačem! A obstarala si několik nových audioknih. Bestiář Báry Nesvadbové načtený Jitkou Čvančarovou, který jsem dlouho hledala, oblíbené Vieweghovy Povídky o manželství a sexu, Dumasovu Dámu s kaméliemi jako rozhlasovou hru, dokonce i Coelhova Alchymistu, ač se obávám, že to nebude žánr, který by mě nadchl... všechny jsem je našla v Království mluveného slova - skvělé fórum, sháníte-li po audioknihách (stejně jako E-book fórum, hledáte-li elektronické podoby knih)!
Empétrojku v mobilu mám, dostatečnou zásobu knih mám, ale dál jezdím autem, kde mám jen stařičké rádio s kazeťákem (že bych se zašla kouknout, kde skončily všechny ty pohádky na MC kazetách? :))) ). Ale až napadne sníh, tak tím autobusem fakt začnu jezdit! ;)
Teď se mi ovšem naskytla příležitost jiná, trochu nemilá. Už mi zase není dobře, v pondělí jsem musela odejít z práce a včera jsem si vzala zbylý půlden dovolené, abych se odpočinkem zase dala do pořádku. A jak jsem tu tak ležela a nechtěla myslet na to, že je mi zle, konečně došlo na audioknihu první.
Irena Obermannová - Matky to chtěj taky.
Myslím, že jsem nějakou její knihu měla jednou vypůjčenou z knihovny a že mě její styl nenadchl, jak jinak bych došla k názoru, že Obermannovou ne? Ale díky těm pochvalným recenzím k audioknize jsem se rozhodla ji znovu zkusit.
To téměř čtyřhodinové čtení jsem vyposlechla skoro bez přestávky. Ne že by mě zaujal styl, na můj vkus to bylo příliš rozvláčné a roztěkané, i ten příběh se mi nezdál vůbec realistický, ale byla jsem zvědavá, jak to s matkou a šestnáctiletým klukem, který u ní bydlel v rámci výměnného pobytu, dopadne. Ten konec byl šílenější, než jsem čekala!
Knihu bych pravděpodobně odhodila po pár stranách, audioknihu jsem doposlechla, protože poslouchání mě fakt bavilo... a když náhodou chvilkami ne, tak jsem se na to tak nesoustředila. U knihy nesoustředění vadí, to se pak vracím a čtu stejné pasáže znovu znovu, ale u audioknihy mi to tak podstatné nepřišlo. A hlavně mě bavilo to poslouchání samé, to, jak příjemně se dala zkrátit ta chvilka a jak přežít den v posteli...
Dnes je svátek, dál odpočívám a vzhledem ke svátečnímu televiznímu vysílaní to vidím na den strávený s pohádkami a filmy... :)))
Komentáře
Okomentovat