Všednodenní něžnosti

Když ho před půl rokem viděla prvně, stačilo několik delších pohledů a úplně se jí vryl pod kůži. Počáteční nesmělé oťukávání sice trvalo o chvilku déle, ale čím delší předehra... však to znáte!

Miluje ho. Má za sebou dva vztahy s kluky stejně starými, ale s žádným nezažila to co s ním. Tolik něhy. V žádné jiné náruči se nikdy necítila tak bezpečně. A až s ním se z holčičky uvnitř ní začala stávat žena.

Po boku muže.

Nescházeli se příliš často, ne tak, jak by si představovala a jak by jí její studentský život dovoloval, a proto si čas strávený s ním vždy velmi užívala. I dnešek mezi ty dny patřil.

---

Od rána ujeli mnoho kilometru, seděla na sedačce vedle něj, občas si povídali, občas mlčeli. Ráda se na něj dívala, jak řídí. Slušel mu ten soustředěný pohled na silnici před nimi. Stejně se ale těšila, až dojedou do Kamenice, a trochu toho soustředění věnuje i jí.

Navrhl procházku zámeckou zahradou. Na znamení souhlasu se ho chytila za ruku. Měla ji studenou.

"Ohřeju tě," usmál se a její ruku stisknul ve své.
Jako by mu najednou zase bylo dvacet!

Nikam nespěchali, občas se zastavili, aby ji vzal i za druhou ruku a zahříval i tu. Tu si ona položila hlavu na jeho rameno, tu ji on pohladil po tváři či ona jeho políbila. V zahradě byli téměř sami a byli za tu chvilku soukromí velmi vděční.

Vzal ji na oběd do restaurace, kam občas sám chodíval, a bylo mu milé, že dnes nebude jíst sám.

Měla ráda kuře s broskví. Věděl to. Aniž by se jí ptal, objednal jídlo pro oba. Zároveň tím zcela podvědomě chtěl předejít tomu, že by se postarší číšník zeptal, co si dá slečna dcera. Podobná faux pas si chtěl odpustit jednou pro vždy.

Usmíval se na svou mladou společnici a lichotilo mu, že mu všechny ty úsměvy vrací. Ve svých letech už ani nedoufal, že ještě něco takového zažije, že se na něj někdo bude dívat s tolika láskou v očích.

Dojedli, on zaplatil a musel zajet ještě do firmy, vždyť pro něj to byl jen jeden ze všedních pracovních dní.

***

Těšila jsem se na něj, až přijede. Jako vždy. Srdce se mi rozbušilo, když jsem ho viděla přijíždět, oči se mi rozzářily, na rty se mi vkrádal úsměv.

Jezdíval často a vždy to bylo stejné. Jako náhodou jsem se s ním potkala, pozdravili jsme se, občas jsme spolu prohodili pár nesmělých slov. Bylo to rozpačité, ale cítila jsem, že mu nejsem lhostejná, možná jen nevěděl, jak do toho. A moje nesmělost mu to nijak neulehčovala. Nebo se možná bál, že si jen něco vykládá tak, jak to není. Ale copak si šlo nevšimnout, jak jsem se na něj vždy dívala?!

Díval se také tak. Každý jeho pohled bylo plný něhy, každý jeho úsměv byl pohlazením a i to pouhé "dobrý den" bylo mi přáním nádherných dní po celou tu dobu, co jsem ho zase neviděla, vyslovil-li to on.

Trvalo to již déle než rok. A dnešek měl být dalším z dní, kdy se nemělo nic změnit, měl být jen pokračováním toho flirtu téměř beze slov.

Věděla jsem, kde ho potkám, a tu chvilku na naše setkání jsem si mezí prací našla. Vyběhla jsem ven jen tak v tričku, přestože bylo chladno. Byl tam!

Poznala jsem ho jen podle jeho vozu. Zatím jsem ho neviděla a nemohl vidět ani on mě. Nespěchala jsem, chtěla jsem si ten okamžik našeho setkání vychutnat, chtěla jsem se pokochat tím, jak mu to dnes zase sluší, podívat se mu do očí a úplně nejvíc jsem toužila po tom jeho něžném úsměvu, který by mi rozzářil ponurý den. A ten okamžik se blížil!

Stál ke mně bokem a s někým tam hovořil. Můj upřený pohled jako by říkal: "Otoč se, prosím!"

Asi tu prosbu telepaticky přijal. Otočil se. A usmíval se. Krásně se usmíval.  Byl to ten něžný úsměv, na který jsem se těšila.

Ten úsměv, který měl patřit mně!

Jak se otočil a popošel, spatřila jsem ji.

Mohlo jí být tak dvacet. Taková holčička, ve vlasech melír, jinak docela nevýrazná. Znalec žen by to možná ohodnotil slovy "přirozená krása", já říkám "nevýrazná". Navíc měla frňák!

Jasně, že se mi nelíbila!

Kdo je ta holka? Co s ním má?

Najednou jsem nedokázala myslet na nic jiného.

I kolegyně, kterou jsem potkala, si té holky taky všimla. Že prý je to možná jeho dcera.

Hmmm... možná. Ale proč mám najednou pocit, jako by mi někdo právě ukradl všechny mé sny?!

***

Vyřídil, co vyřídit měl. Trochu unavený si znovu sedal za volant svého vozu, měli před sebou ještě dlouhou cestu. Už se docela těšil domů. I po dvaceti letech manželství tam o něj bylo pečováno s něhou a láskou.

Měl by Míše koupit alespoň květinu...

Jestli Vám ta povídka něco připomíná, nemýlíte se. Napsala jsem do jedné soutěže na téma Můj nezapomenutelný den. Ne že bych neměla o mnoho víc krásnějších nezapomenutelných dní, ale povinná slova, která měl příběh zahrnovat (úsměv, přirozená krása, manželství, restaurace, procházka) ve mně evokovala přesně tuhle vzpomínku a můj nezapomenutelný den tak dostal podtitul Ne na všechny dny vzpomínáme rádi...

Teď tu povídku zveřejňuji i zde, pro Vaši... ehm... potěchu? Hloupé slovo v souvislosti s příběhem...

Ale k dnešnímu dni se povídka dokonale hodí. Otevřela jsem si takhle po ránu Google Reader, abych se podívala, co se kde píše nového. A kdopak je první v abecedě? Melírová kráska! Její blog se nejmenuje "Melírová kráska", začíná na A... tak proto! A zveřejnila včera večer další z jejich básniček věnovaných panu andělovovi... a i ona tam zase píše o tom, že je to anděl... tak je mi z toho zase smutno... a přemýšlím, kdy to psala... snad je to pouhá vzpomínka................

Tak když je ten čas vzpomínání, tak jsem si také dovolila dodat vlastní švestičky! ;)