Zažít něco (s)nového!

Moje myšlenky se ubírají v jasných směrech přesně podle jistého turnusu... pravidelně se vrací... stejně jako před rokem 30. ledna i včera 30. ledna to znamenalo totální citový chaos v mé hlavě. Položili jste si otázku, jak můžu vědět, co bylo přesně před rokem? Mám to zapsané v deníčku! Nevím, kdy jsem s tím zapisováním začala, někdy v pubertě... ta se mě drží dodnes, takže si stále zapisuju, s tím rozdílem, že myšlenky už nezachycuji tužkou na papír, ale vyťukám je do klávesnice notebooku. Od té chvíle, co jsem je začala i zveřejňovat na blogu, šel ten můj deníček trochu stranou, ale ty nejtajnější myšlenky a všechny podrobnosti, které mám potřebu si zaznamenat, jsou jen tam... I veškeré historky včerejšího úžasného dne mám zapsané, protože jednou se k tomu, jak jsem 30. leden 2009 prožila, určitě vrátím. A budu na to vzpomínat se stejně přiblblým úsměvem, jaký jsem měla na tváři i včera a i dnes, když si na to vzpomenu. Říkám si, že snad ani nemá smysl Vám líčit, jak mi Anděl držel

Včera jsem si v Instersparu koupila čokoládovou pěnu čili mousse au chocolat ... Jo, přesně takovou jako je na obrázku... a je vážně dobrá! Jako můj oblíbený pařížský dortík , akorát bez těsta vespod a praskající čokolády navrchu :) Lehce nahořská chuť čokolády rozplývající se na jazyku společně s nasládlou našlehanou smetanou. Ne, nejsem tak naivní, že bych věřila, že i v plastovém kelímku bude pochutina vytvořená právě z těchto ingredincí. Ale chutnalo to dobře! Vychutnávajíc si tuto pochoutku jsem došla k poznatku, proč se pařížská šlehačka jmenuje právě pařížská a tudíž i ten pařížský dort má plné právo na své jméno, neboť ta hnědá hořko-sladko-čokoládová šlehačka je jakýmsi českým ekvivalentem čokoládové pěně. Pro kuchařinky nějaké recepty... Jak vaří paní Ivana ve své videokuchařce onu úžasnou pařížskou šlehačkou, kterou nezkazíte žádný dezert, se můžete podívat zde . Jak vaří mousse au chocolat Stéphane L'écuyer na ApprendreFacile.com , což je video škola čehokoliv, co dopos

Leštěnka je moje auto. Leštěnka to je, když ji mám ráda. Dnes to byla Leštěna! Asi se špatně vyspala a rozhodla se, že dneska bude prostě brzit. A tak brzdila, i když jsem nešlapala na brzdový pedál! Leštěna pitomá! Přesto mi jí bylo líto, když jsem ji viděla nad mou hlavou na heveru... bez předních kol. Vypadala, že je smutná... a to kolem ní běhali samí chlapi, aby mi jí uzdravili. A nejvíc se naběhal můj přítel, abych záchranou akci pro Leštěnu zorganizoval. Leštěnka má sestru. Jmenuje se Matněnka. Matněnka je auto mého přítele. Má ke svému vozu citový vztah, protože co prý jsme s ní už všechno prožili?! Dnes jsem zjistila, že i já mám nějaký vztah k mému autu... měla jsem o Leštěnu trochu starost, když jsem nevěděla, co s ní je. O tom, že před spaním přikrývám plyšového oslíka, už jsem tu psala. Občas mu i něco vyprávím... možná je to úchylné, ale s kým si mám povídat, když jsem tu celé večery sama. Evidentně můžeme i k věcem mít citový vztah. Do některých věcí se zamiluju hned v o

Holky (jestli je tu i nějaký kluk, tak se mu omlouvám, že nebyl osloven, ale výskyt tvora mužského pohlaví nepředpokládám)... Takže ještě jednou: Holky, také máte někdy potřebu mluvit a mluvit a mluvit? Nutkavou potřebu sdělit světu všechny aktuální informace, které nosíte v hlavě? A nebolí Vás z toho někdy pusa? Já jsem měla dnes takový celý den. Přiznávám, že u mě je to hodně o náladě. Dneska, snad to bylo tím hezkým slunečným počasím nebo přítomností anděla, jsem měla od rána dobrou náladu a trvá to doteď - krátká přestávka nastala pouze, když anděl odjížděl... Když jsem jakýmkoliv způsobem otrávená, tak se mi někdy vůbec mluvit nechce. To se pak mému příteli jen věším kolem krku a chci se objímat, ale povídat si se mi moc nechce. A to už vůbec nemluvím o tom, když se ráno musím probudít v nelidskou dobu - to jen vydávám zvuky, buď souhlasné, častěji však nesouhlasné :D Ale dnes to bylo úplně obráceně. Prostě jsem si chtěla s někým povídat... Jako, že jen tak s někým si také nepovíd

12:46 Za necelou hodinu zase odjedeš... a já zůstanu tady... a všechno to, co jsem Ti kdy chtěla říct, zůstane zase nevyřčeno... Tak hezky ses zase usmíval. Já jsem se smála na Tebe. Rok a dvacet tři dny už to takhle je. Rok a dvacet tři dny sním o tom, že si budeme blíž a blíž, přestože je to tak nereálné! Rok a dvacet tři dny na Tebe nemohu zapomenout… Jednou jsem se Tě dokonce ptala, jestli pro Tebe mohu něco udělat. Nepochopil jsi, že Ti nabízím opravdu cokoliv, na co by sis jen vzpomněl, přestože vím, že by to byl průšvih… průšvih pro Tebe… průšvih pro mě… Toho se bojím, a proto možná nechci, aby se něco stalo… jen o tom sním… Nebo jsi to pochopil a byl jsi jen rozumnější než já? Nebo jsi to pochopil a opravdu není nic, co bych pro Tebe mohla udělat? Nebo ses bál, že jsi to pochopil špatně, a proto jsi raději nic nechtěl? Kdybych jen alespoň trochu viděla do Tvé hlavy! Tvůj úsměv je maskou nebo tím skutečně vyjadřuješ své city? Vidíš mě vždy tak rád, jak já si naivně myslím? Nebo

Peut-être c'est vraiment un ange et c'est la raison pour laquelle il a besoin du blouson pas parfaitement chaussant, mais au moins de deux tailles trop grand que ses ailes y lui tiennent :) Ou je rêve et il est seulement un homme ordinaire... L'homme ordinaire qui n'a pas bien choisi la taille du blouson :) L'homme ordinaire avec beaucoup des expériences de vie, peu timide, mais malgré cela accommodé de soi-même... L'homme ordinaire pas de la mine parfaite, aux cheveux poivre et sel... L'homme ordinaire habillé uniformément comme les autres collègues... Peut-être parce que moi, je le trouve extraordinaire, je pense que c'est un ange... l'ange à la chemise bleu clair qui a la couleur de ciel toute seule. Sur son visage il y a un sourire plein de l'innocence et à ses yeux il y a un air supraterrestre. C'est peut-être la masque pour bien cacher sa timidité, mais je la trouve comme la magie; la magie qui est encore plus magique pour moi, parce qu

Při psaní, respektive při výběru těch nej obrazů francouzského impresionismu, jsem narazila i na následující videa na YouTube, tak pokud Vás původní článek zaujal, můžete se kochat dál, nejen obrazy, ale i hudbou... Pierre - Auguste Renoir Claude Monet Camille Pissarro Vincent Van Gogh Henri Toulouse-Lautrec Paul Gauguin

Název uměleckého směru impresionismus, který vznikl koncem 19. století a který se v malířství vyznačuje tím, že obrazy jsou malovány krátkými tahy a barvy se mísí v obraz, až když od něj náležitě odstoupíte, a navíc při použití zářivých a jasných barev jsou to velmi často obrazy plné slunečního jasu, které se snaží zachytit dojem a náladu, je odvozen od názvu následujícího obrazu: Autorem je Claude Monet , francouzský malíř právem nazývaný otcem impresionismu, a obraz nese jméno Dojem, východ slunce - francouzsky Impression, soleil levant. Claude Monet hodně vycházel ze stylu Maneta, oba namalovali obraz Snídaně v trávě - Le déjeneur sur l´herbe. Toto byla asi ta méně známější - Monetova - Snídaně v trávě a následuje ta, kterou namaloval Édouard Manet , další představitel francouzského impresionismu. Velmi významým impresionistickým malířem je bezpochyby také Pierre-Auguste Renoir , zde je jeho obraz Houpačka : A pan Renoir ještě jednou, tentokrát s obrazem, který se mi moc líbí, J

Tento obrázek si můžete stáhnout v různých rozlišeních jako tapetu na Vaši pracovní plochu na této stránce . Je to už hodně dávno, co jsme se s kamarádkami procházely po Champs-Élysées a neustále přecházely na ostrůvek uprostřed ulice, abysme měly co nejlepší fotku Vítězného oblouku. Je to tak dávno, co celý náš zájezd šílel, když jsme z autobusu viděli noční svítící Eiffelovku, a opět jsme všichni toužili mít nejkrásnější fotku. Tak dávno, co jsem stála před chrámem Notre Dame nebo pod schody vedoucí k bazilice Sacré Coeur... Jednoduše je to tak dávno, že o svých zážitcích Vám opravdu vyprávět nemohu, neboť si je za prvé už příliš nepamatuji, vlastně jich ani moc nebylo během krátké návštěvy města, a za druhé jsem byla asi ještě moc mladá na to, abych si to v Paříži užila tak, jako bych si to třeba užila teď. Do důchodu daleko, tak třeba ještě nějaká příležitost bude... Ráda bych okusila, proč je Paříž tak často přezdíváno městem lásky. Můžou být romantické procházky po Paříži romanti

Je pochopitelné, že s věkem se mění i naše názory, je to v podstatě i logické, přesto mě překvapuje, když to zjišťuji! Není to tak dávno, co jsem měla podobný názor, který je prezentován v Mirčině článku , a nechtěla jsem být dospělou. Teď mám občas obavu, jestli se někdy dospělou vůbec stanu... Kdy přesně se človek stane dospělým? Je to indiviuální a rozhodně to nenastane v den, od kterého můžeme beztrestně popíjet alkohol. Nestane se to, ani když máte konečně ukončené vzdělání. Ani potom, když vkročíte mezi dospělé lidi a jdete se stejně jako oni zaregistrovat na Úřad práce. A ani, když nastoupíte do Vašeho prvního zaměstnání a na Vašem bankovním účtě Vám přistane možná trochu směšná částka, která si hrdě říká "výplata". Mluvím moc všeobecně, třeba někdo v takové okamžiky dospěl, já ne... A nedospěla jsem ani při dalších zlomových okamžicích: schválená žádost o úvěr ze stavebního spoření; klíče od vlastního bytu, byť neobyvatelného; mé hry na zedníka, štukatéra či elektriká

Už druhý den mám pocit maximální nesnášenlivosti k některým lidem v mém okolí. Jako obvykle je to projevem nízkého či vysokého tlaku vzduchu nebo zátěžového stupně vyššího než jedna, jak tomu říkají mé kolegyně. A jako obvykle to jsou právě kolegyně, které za těchto zhoršených podmínek začíná bolet hlava, začínají být nadměrné uvanené a se stoupajícím zátěžovým stupněm jim klesá intelekt... Jakým zázrakem nevím, ale mě ten intelekt stoupá! :D Začínám si nadměrně všímat toho, jak ony jsou hloupé, když se k tomu podívám na monitor mé kolegyně a vidím barevné obrázky přes celou obrazovku, které nemohou být ničím jiným, než přílohou hromadně kolujícího e-mailu, začínám mít ještě pocit, že jediný, kdo v kanceláři něco dělá, jsem já. Následně se ta, která v pátek šla domů ve dvě, zatímco já v půl šesté, začne litovat v jakém je stresu. A to je můj konec. Jejich nálady, přihlouplé poznámky a vůbec jejich přítomnost mě právě unavily natolik, že ztrácím jakoukoliv chuť do další práce. Začne mě

Nemohu si odpustit trochu nostalgickou píseň na úvod... Použitých jízdenek mám plnou peněženku, jen nevím, jestli i nějakou z autobusu, který má ty bájné průhledy z růžových skel. Já se nějak zapomínám dívat těmi okny ven... Jestli hledáte metafofu, hledáte marně... žádná tam není. To jen... to jen... no, to jen moc často jezdím autobusem. Zasvěcení vědí. Kolikrát já už stála na zastávce nebo na autobusovém nádraží očekávajíc autobus, který by si ke mně klestil cestu a ještě k tomu měl náklad štěstí? Neumím to možná ani spočítat... Občas to vypadalo, jako že ten vůz už jel, ale zdání klame. Vždycky jsem se vozu, který jsem čekala, dočkala. No a neodpustili byste dvacetiminutové zpoždění řidiči, který Vám velmi nesměle a s andělským úsměvem k tomu vysvětluje, že mu v cestě bránily překážky? Vždy jsem čekajíc doufala v něco víc, než jen v přistavení vozu na štafl. Radostného úsměvu se mi vždy dostalo i přes velmi unavený výraz ve tváři... Ale já chtěla objet i ten světadíl, ale byly to m

Jak se přípravy francouzské kuchyně zhostili v mých oblíbených cooking show ? Bohužel jediné video z těch, které jsem pro Vás vybrala a které jde vložit do článku, je příprava Ratatouille v Babicových dobrotách. Kritizovaný Jiří Babica neumí správně ani vyslovit název pokrmu a neustále ho pojmenovává "ratatule" (pokračování jedné z kritik si můžete přečíst v závěru tohoto článku Reflexu ), ale stejně se na něj hezky dívá, jak vaří: Poněkud zdařileji francouzskou kuchyni prezentovala Česká televize ve svých pořadech. Celé menu sestavila pro paní Noru Kuchařská pohotovost v díle nazvaném Francouzské variace . Uvidíte, jak se připravuje soufflé a to hned dvakrát. Jako předkrm sýrové soufflé (soufflé au fromage) z kozího sýra a jako zákusek čokoládové soufflé (soufflé au chocolat) s pomerančem. Jako předkrm jsou Nořiným hostům servírovány také bretaňské ústřice (les huîtres de Bretagne). A jak šéfkuchář sám říká, jako u nás se jí svíčková, tak ve Francii je to kohoutek na vín

Ve svém věku - za pár měsíců to bude 28 let - stále neumím uvařít svíčkovou. Vcelku úspěšně bez toho žiju, takže nevidím důvod, proč to měnit... jen můj "osobní milovník svíčkové" má smůlu, musí si ji buď dát u maminky nebo v práci k obědu. Pokud by došlo na to, že by ji jednou vyžadoval ode mě, bude mi s touto záležitostí muset pomoct, jako když jsme spolu pekli vánoční cukroví... překvapivě výsledek se nepodobal tomu, co vzniklo, když pejsek s kočičkou pekli dort. Asi bysme nakonec zvládli i tu svíčkovou. Nikdy jsem se mamince nepletla do vaření, tudíž od ní ani nepochytila žádný základ poctivé české kuchyně. Zato jsem vždy s oblibou sledovala televizní pořady o vaření a podle toho také vařím... něco nakrájím, poházím s tím po pánvi a je s toho jakási směs (třeba dnes k obědu byla cuketová)... něco nakrájím, pohazím s tím po pánvi, zamíchám do toho uvařené těstoviny, bohatě zasypu sýrem a je z toho italská specialita... něco nakrájím, zamíchám to v hrnci, zasypu trochou hla

Právě jsem dokoukala Sladké hry minulého léta , slovenský film dle Maupassantovy povídky "Muška". Původní povídku sice neznám, ale jinak mi Guy de Maupassant zcela utajen nezůstal... Kniha jeho povídek Vášeň byla i naší rodinné knihovničce a já jí četla poprvé ve věku nějakých patnácti let. Vzhledem k tomu, že v té době jsem byla nezkušená a hodně zvídavá, co se vztahů mezi ženami a muži týká, kniha mě pohltila, neboť Maupassant vše popisuje velmi otevřeně a neskrývá ani nejintimnější oblasti života - je totiž představitelem realismu a naturalismu. Po přečtení jeho děl se Vám dostane obrázku Francie v druhé polovině devatenáctého století, jen si myslím, že to, o čem píše, je trochu vypíchnuté nad všechen ostatní život té doby. Vzhledem k mé myšlence, že jsem se asi narodila v jiné době, než bych měla, není divu, že jsem se s hrdinkou jedné povídky ztotožnila... ztotožňovala jsem se s ní v těch patnácti a dnes mám pocit, že se s ní ztotožňuji snad ještě hlouběji... Následuje

Stále trpím tvůrčí krizí, naštěstí v době celosvětové krize to mám alespoň čím omluvit a doufat, že i po mé krizi bude následovat expanze, jak se to dá očekávat u ekonomiky. Do té doby, než začnu psát třeba o francouzském impresionismu (jako že to bych moc ráda), tak holt budu chvíli nudit historkami ze života... z mého života... z mého nudného života... z mého divného života... z mého života, který však mám vcelku ráda. Dnes jsem po dlouhé době zase vyzkoušela, jaké to je mít dvanáctihodinovou směnu - no, přiznávám, byla jsem v té práci jen jedenáct hodin, ale to už je k těm dvanácti blízko - a jsem ráda, že mám pracovní dobu pouze osmihodinovou, protože bych to dlouhodobě nedávala. Vzhledem k tomu, že jsem vyšla vstříc nadřízeným, vůbec jsem se neostýchala klást si své požadavky. Ani jsem se nešla zeptat, jestli si můžu jít nakoupit, když tam mám být do večera, ale šla jsem to své nadřízené zrovna oznámit. Překvapilo mě, že s tím vůbec neměla problém, naopak mi chtěla na můj nákup za

Kolik okamžiků, kdy bych nechtěla být políbena, v mém životě je? Myslela jsem si, že žádný... Chyba! Už jsem se mou dnešní story pokusila graficky ztvárnit , ale asi to není úplně zdrařilé... Však ani zážitek samý nebyl úplně zdařilý, na druhou stranu mi však zalichotil. Však už mé story o mých dvou mužích znáte, ještě jsem ale nepublikovala myšlenku, co všechno z toho, co dělám, je z důvodu, že jsem provokatérka a toužím alespoň po malinké žárlivé scéně... no, možná dobrou polovinu, ale přesto se to míjí účinkem, protože ten můj opravdový muž na toho z velké části vysněného vůbec nežárlí... Asi před půl rokem mi udělal žárlivou scénu, aby mi udělal radost... a hned v přítomnosti toho vysněného, aby to stálo za to :) Teď už je to úsměvná vzpomínka, zvlášt když pokračováním bylo, že jsem měla nějaké výtky, zcela otevřeně je sdělujíc mému žárlivci a netušíc, že za jedněmi pootevřenými dveřmi je ten, o kterém já mluvím... to jsou situace!!! Takže dnešní polibek před jeho zraky ho nemohl

Včera jsem byla tak unavená, že jsem se tu nezmohla na slovo, dnes to sice pořád ještě není ono, ale už je to o něco lepší... už se mi sice nad notebookem nezavírají oči, ale zato mám totálně zabedněný mozek. Mé mozkové reprodukční orgány prostě asi momentálně nejsou schopny plození myšlenek - jen doufám, že to není myšlenkové klimaktérium ;) Pravděpodobně mé myšlenky zatím zrají v mozkových vaječnících... zrají a čekají na splynutí s nějakým impulzem, který bude mít dlouhý ocásek a bude pěkně mrštný. Když budu mít velké štěstí, tak jich uzraje víc a pokud se dočkají toho pravého impulzu, projeví se to v podobě mnohočetného těhotenství... No, pro začátek by možná stačila jedna jediná myšlenka... tak kde je problém? Antikoncencepce? To bych přece byla sama proti sobě, pokud po myšlence tak prahnu... V tom případě asi nedostatek těch ocáskatých impulzů . A ty se k myšlence mohou dostat jakou cestou? Jediným přirozeným způsobem početí je pohlavní styk... jo aha, to se mi zase trošku p

Úžasný klip úžasné Carly: http://www.youtube.com/watch?v=Me7wlASiKUg

Včera jsem se skoro připravovala na nejhorší, když jsem si přečetla článek Zuzky a Radky , oba o tom, že dnešek má být nejdepresivnějším dnem roku ... přes to všechno i přes vliv měsíce (na to zase věří moje kolegyně), který byl v úplňku a byl údajně Zemi nejblíž za několik posledních let a dlouho takhle blízko zase nebude - no však byl veliký, jestli jste neměli možnost ho spatřit, byl trochu kýčovitý jako z nějaké fotomontáže ;) - takže přes všechny tyto negativní vlivy jsem prožila den vcelku euforický... Jen to probuzení tradičně nic moc, protože brzká ranní hodina v kombinaci se zvonícím budíkem mi prostě nedělají dobře absolutně nikdy, ale pak už to pokračovalo snově... nebo jsem se možná jen nechala unášet mými sny a vzpomínkami... střídavě to byly tyto dvě: Vzpomínka na včerejší ráno , kdy jsem se probudila vedle mé lásky , výjimečně jsme nikam nemuseli a já jsem si mohla užívat toho pomalého procitání ze snů do reality a přitom s ním prožívat splněný sen v podobě společného n

Když jsem onehdá psala o nakupování , zmínila jsem se, že co se mě a bot a nakupování bot týká, jistě si to zaslouží samostatný článek, a dodala, že můj přítel by jistě souhlasil s tím, co tvrdím. Na tuto poznámku v článku reagovala i moje kamarádka s tím, že tomu rozumí, že to s botama také nemá vůbec jednoduché. A dnes dozrál čas Vám to všechno povědět, protože dnes to dostalo i tu správnou pointu ;) Jistě jedním z nejzákladnějších požadavků na výběr obuvi je funkčnost a pohodlnost. S tím souhlasím, protože třeba v mrazech, jaké jsou teď, musí bota hřát - když si samozřejmě vezmete zimní botu a ne jen nízké boty s tím, že jedete autem, parkoviště je hned u pracoviště a nikam jinam jít nechcete, záhy si do nich vrchem naberete sníh, protože před domem samozřejmě nikdo nevyházel, a než dojdete z auta do práce nenaimpregnovaná kůže se rozmočí slanou břečkou - to pak není chyba obuvi, ale tak nějak chyba ve výběru nebo možná pohodlnost a někomu se nechtěly zavazovat tkaničky ;) Stejně ta

Avez-vous déjà vu ... "Avez-vous déjà vu ..?"? Nemohla jsem si odpustit tuhle slovní hříčku na úvod, ale pro nefrankofonní samozřejmě překlad: Už jste viděli ... "Už jste viděli ..?"? "Avez-vous déjà vu ..?" je francouzský animovaný televizní seriál, který je vysílán na programu M6 a je bezpochyby zajímavý tím, že každý díl netrvá déle než jednu minutu včetně úvodní znělky a závěrečných titulků. Začíná tedy znělkou "Už jste viděli ..?", následuje příběh velmi neobvyklých osob, případně velmi neobvyklých situací, a končí slovy "Teď už ano." ("Maintenant, oui."). Narazila jsem na něj náhodou, některé epizody mě pobavily, tak jsem Vás o ně nechtěla ochudit... Možná trochu připomínající Teletubies jsou obyvatelé země na oblacích jménem Toupoutous, kteří sice neumí mluvit, krom slabik tou-pou-tou (čti: tu-pu-tu), ale neznamená to, že by byli svatoušci, spíš to jsou psychopati, uznejte sami: Už jste viděli nově příchozího do země To

Asi je to opravdu anděl, a proto potřebuje bundu ne dokonale padnoucí, ale minimálně o dvě velikosti větší, aby se mu pod ní vešla křídla :) A nebo si zase v hlavě vytvářím nějaké příběhy a on je jen obyčejný muž... Obyčejný muž, který jen správně neodhadl velikost bundy ;) Obyčejný muž, který má za sebou plno životních zkušeností, je trochu nejistý, ale přesto vyrovnaný sám se sebou... Obyčejný muž ne nijak výjimečného vzhledu, s vlasy mírně prošedivělými... Obyčejný muž uniformně oblečený jako ostatní kolegové... Snad proto, že ho vidím jako neobyčejného, si myslím, že je to anděl... anděl ve světle modré košili, jejíž samotná barva je už tak nějak nebeská. Na tváři úsměv plný nevinnosti a v očích výraz jakési nadpozemskosti. Možná tím jen zastírá svou nejistotu, ale na mě to působí jako kouzlo. Kouzlo o to kouzelnější, že ten jeho úsměv patřil mně... Kouzlo, které už trvá rok a pět dní, které už možná trochu ztratilo na intenzitě, protože potají toužím po tom, aby si mě tenhle kouze

Není to tak dávno, co jsem si chtěla koupit mléko. Vzhledem k tomu, že pro mě není nápojem, ale pouze ingrediencí při vaření a nikdy ho nepotřebuju litr, chtěla jsem menší balení. Překvapivě však půllitrové balení tetrapack bylo dražší než to litrové. Které myslíte, že jsem zakoupila? Ano, v košíku samozřejmě přistálo to litrové... přestože část toho mléka budu donucena spotřebovat jen proto, že po otevření se má během pár dnů spotřebovat - myslím, že co se mléka týká tak třeba palačinky to vždy jistí ;) - nebo ho nespotřebuju a zmizí do nenávratna kdesi v odpadu. A to je ještě s podivem, že vůbec nějaké půllitrové mléko existuje... no však také měli v celém hypermarketu jen jednu značku půllitrového mléka, litrová balení měli v obalech různých barev a s různými logy mlékaren, ale i za jedno byť předražené buďmě rádi (přestože jsem ho nakonec nekoupila), protože je to známkou toho, že se počítá s někým, komu stačí menší než obvyklé množstí. Ale mají někde půlkilovou mouku, poloviční má

Možná se od francouzských ochutnávek čeká i to, že se tam bude psát o víně, neboť je to jeden z produktů, který je pro Francii typický... ale tomu já rozumím ještě méně, než čemukoliv ostatnímu . Včera jsem od kamarádky Peťule dostala pro pobavení toto video: Peťuli děkuji a Vám ostatním slibuji, že až si všichni objednáte "USB WINE", na mém blogu bude francouzská vinotéka a budete si moct stahovat, co hrdlo ráčí ;)

Vzhledem k tolika ohlasům na dokument Mikrokosmos jsem pro Vás vybrala ještě nějaké ukázky... Brouček, co si valí svou kuličku (stále nevím, jestli se jmenuje hovnivál ;) ) Déšť očima tvorečků z louky aneb jak velké jsou kapky deště Housenkový vláček Fascinující scéna z podpodního světa Mravenci Vás zavedou až do mraveniště Praktické využití pavučin Roháči, kteří vykopali válečnou sekyru A na závěr béééééruška ;) A pak už možná jen závěrečné titulky...

Snad proto mám ten dokument tak ráda, že je jako film... akorát ne ze života lidí, ale ze života hmyzu... přesto plný emocí. Francouzsko-švýcarsko-italský domentární film Mikrokosmos (Microcosmos: le peuple de l'herbe) byl natočen v roce 1996 režisérskou dvojicí Marie Pérennou a Claude Nuridsany a do hlavního obsazení vybrali všechny obyvatele trávy a ukazují nám jejich svět, tak jako bychom byli sousedy mravenečků, kteří utíkají před deštěm, a skoro máte pocit, že se také musíte někam ukrýt. Ten brouček, co si valí svou kuličku - je to hovniválek? ;) - je Vaším starým známým, jen mu přes obrazovku nemůže s kuličkou, která z nějakého důvodu nejde překulit o kousek dál, nijak pomoc, ani napovědět... nebojte, on si nakonec poradí. Při shlédnutí toho filmu se prostě stáváte obyvatelem louky a jinak skoro nepatrná tráva se stává pralesem a Vy objevujete všechna jeho zákoutí... A můžete přistihnout i milující se dvojici a potají přihlížet jejich vášni. V jejich milostném aktu je tolik

Je suppose que vous connaissez bien le documentaire Microcosmos: le peuple de l'herbe . Je le trouve comme le meilleur documentaire que j'ai vu. Et voilà la scène très emotive, la mienne la plus aimée de ce film: J'ai choisi plus des vidéos pour vous, donc n'hésitez pas les regarder ici

aneb mužské zlozvyky? U krbovek stály boty obalené sněhem, dnes jsou pryč. Na zemi se povalovalo použité oblečení, dnes tam žádné není. Byl problém, aby dal skleničku do myčky, dnes bych jí tam klidně odnesla. Trochu se se mnou dohadoval, dnes se mnou nikdo nediskutuje. Možná mě chtěl usměrňovat, dnes bych klidně byla umírněnější. Padala jsem z postele, dnes ta postel bude tak prázdná. Trochu chrápal, dnes tam bude nesnesitelné ticho. Ráno se mi pletl v koupelně, zítra bych mu ji nechala klidně celou. Stále mi říkal: "Nevyřizuj si se mnou účty na blogu!", dnes si na tom blogu bude moct přečít, jak ho miluju a jak mi chybí.

Asi předevčírem jsem si přečetla, jak psát blog, aby ho někdo četl... Jedním z bodů bylo představit se čtenářům, rozhodla jsem se tedy vyplnit profil, takže může nahlédnout. Až mě napadne něco víc, budu doplňovat další informace, abyste věděli, s kým máte tu čest ;) A ten hlavní bod, kvůli kterému píšu toto upozornění, zněl: piště o něčem, čemu rozumíte (skoro mi to přišlo ve smyslu "v čem jste odborníkem"). Takže v tom případě upozorňuji čtenáře, že nerozumím vůbec, ale vůbec ničemu, že všechno na mém blogu je zcela laické, naivní a nesmělé jako já sama ;)

Snad ani není důležité Vám vysvětlovat, kdo je Joey. Přesto: jedna z postav úžasného seriálu "Přátelé", který patří mezi nejpopulárnější sitcomy nejen v USA, kde vznikl, ale i v mnohých jiných zemích. Pochybuji o tom, že šestice přátel Vás nikdy nerozesmála... A proč píšu do rubriky "francouzské ochutnávky" o tomto kultovním americkém seriálu? V jednom z dílů Phoebe učí Joeyho francouzsky... a tady se můžete kouknout, jak mu to šlo:

Opět začínám psát článek s ideou, že bude poskytovat nějaké všeobecné informace a bude maximálně vtipný, ale vzhledem k tomu, že i výběr tématu byl zcela subjektivní, tak pravděpodobně ani článek k objektivitě bude mít daleko. Co mě vedlo k výběru tématu? Film "Dvě tváře lásky", který bude za chvíli v televizi. Je to první film, který jsme s mým drahým přibližně tak před šesti nebo sedmi lety společně shlédli. První a jeden z mála filmů, na které jsme se společně dívali. Pokud Vás zaráží, že za tu dobu jsme shlédli opravdu jen několik filmů, musím podotknout, že i po celé té době vztahu spolu společnou domácnost a tedy ani společnou televizi nesdílíme, hlavním důvod však asi bude, že prostě není mnoho filmů (snad vyjma těch pro pamětníky a úplně nejraději "Florenc 13:30"), které bychom měli chuť sledovat oba... Jaké filmy mají nejraději ženy? Pravděpodobně akční filmy ne, že? A některé nemají rozhodně rády ani estrády ;) Která z nás by odolala romantickému filmu s

Venez regarder une nouvelle du film "Paris, je t'aime", la nouvelle qui me plait le plus de tous ces histoires quelles sont incorporées dans ce film. C'est un film court de Sylvain Chomet nommé d'après un quartier parisien: Tour Eiffel.

Il n'existe vraiment qu'un grand amour dans notre vie? Quand notre coeur est malade pour monsieur Merveilleux, il n'y est plus de la place pour monsieur Mignon? Est-ce que c'est possible aimer et être amoureuse dans le même temps? Je n'attends pas des réponses à mes questions. Car je le sais bien! Même si j'aime un homme, je me suis tombée amoureuse pour un autre... simplement il y était encore peu de l'espace dans mon coeur. Vous le trouvez bizarre? Moi-aussi... Je sais que j'aime fort mon homme, c'est le sentiment fondé par quelques ans passés ensemble, par trop des histoires et des impressions, par nos projets pour l'avenir et notre joie de tout cela. Bref l'amour. Et malgré cela je me suis tombée amoureuse pour un autre homme un jour. C'était une réaction chimique, quelques jours plus tard j'ai sourit à lui et encore plus tard il me l'a rendu. Un film en couleurs s'est commencé dans ma tête et tout les rêves y sont realis

Je to dávno, co jsem byla v Paříži, ani jsem tam příliš času nepobyla a navíc jsem byla ještě moc mladá, takže o městě jako takovém si psát netroufám. Ale film "Paříži, miluji tě" jsem viděla včera... Je to už skoro tři roky starý francouzsko-lichtnštejnsko-švýcarsko-německý film, který je výjimečný tím, že ani nejde o film, ale o osmnáct krátkých povídek odehrávajících se v Paříži; osudy lidí v různých částech města... Oficiální trailer: V létě jsme na něj chtěli jít do kina, ale nějak to nevyšlo. Včera jsem se konečně dostala k tomu film shlédnout, byla jsem plna očekávání... při závěrečných titulcích však trochu zklamaná. Tím neříkám, že si ten film někdy nepustím znovu... Film natočilo dvacet režisérů, takže každý příběh je opravdu unikátní nejen obsahem, ale i ztvárněním, což možná trochu působí jako rušivý element. Víc mi tam vadilo, že mi chybělo někde avizované propletení jednotlivých osudů, a příběhy končící "uprostřed". Jednalo se o příběhy skutečně ze živ

Kdo by ji neznal... knihu věnovanou Léonu Werthovi. Možná Vás samotné jméno nic neřekne, takže tady je to věnovaní celé: LÉONU WERTHOVI Odpusťte, děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému! Mám závažnou omluvu: Ten dospělý je můj nejlepší přítel. Mám ještě jednu omluvu: ten dospělý dovede všechno pochopit, dokonce i knihy pro děti. A mám ještě třetí omluvu: ten dospělý bydlí ve Francii, trpí tam hladem a zimou. Velice potřebuje, aby ho někdo potěšil. Nestačí-li všechny tyhle omluvy, rád věnuji tuto knihu dítěti, kterým kdysi ten dospělý byl. Všichni dospělí byli nejdříve dětmi. (Ale málokdo se na to pamatuje.) Opravuji tedy své věnování: LÉONU WERTHOVI, KDYŽ BYL MALÝM CHLAPCEM Jistě jste už uhodli, že věnoví napsal Antoine de Saint-Exupéry a nachází se na prvních stránkách knihy Malý Princ (Le Petit Prince). Antoine de Saint-Exupéry byl francouzský letec a spisovatel, jeho kniha Malý princ však překvapivě nespatřila světlo světa poprvé ve Francii, ale ve Spojených Státech a to roku 194