Zažít něco (s)nového!

Šli jsme s M. polní cestou, zrovna kvetla řepka. I přes její vlezlou přesládlou vůni jsem byla uchvácená tou krásnou žlutí a zrodil se nápad; viděla jsem samu sebe na (ne)cudné polní fotografii. Rozumnější M. nebyl proti tomuto nápadu, ale nehodlal jej realizovat na onom řepkovém poli za rodnou vsí, vedle kterého vede frekventovaná cyklostezka. Bylo mi však přislíbeno, že mi sérii fotografií zhotoví na nějakém odlehlejším místě... Řepka dávno odkvetla, ale já nezapomněla. Vybírala jsem si v jakém poli by mi to nejvíc slušelo. V makovém by se mi líbilo, ale možná by se trochu tloukla moje a jeho krása... :D Podobně i mezi slunečnicemi, na které je navíc ještě příliš brzy. Viděla jsem i jedno krásné fialově kvetoucí, ale zblízka vypadalo zapleveleně díky mnoha jinakobarevným rostlinám - nic pro mé umělecky míněné účely. Z obilovin to vyhrál ječmen, jehož do zlatova přecházející barva by ozářena zapadajícím sluncem krásně ladila s mými vlasy. Jen si to představte se mnou! Nic než zlatavé

Nakolik jsem z našeho setkání před dvěma dny byla rozmrzelá, natolik jsem z toho dnešního opět zblbnutá. Snad proto, že toto nebylo těžce organizované náhodné střetnutí, ale fakt úplně náhodné. Snad proto, že se lépe vyspal. Snad proto, že třeba nikam nespěchal a měl více času. Najednou už tam zase byl ten pocit, že mě vidí stejně rád jako já jeho. Už mi neříkal Lenko, ale Lenčí a zase u toho měl ten úsměv, kterému nemůžu odolat. A byl mi tak blízko, že blíž by to šlo, pouze byli-li bychom spolu sami... Ale my jsme sami nebyli. Na jednoho Románka jsme byly čtyři. A on se snažil, aby nás všechny bavil... Jinou z kolegyň ale určitě nebavil tak jako mě. Doufám, že ani neměl v úmyslu bavit žádnou z nich víc než mě. Všechny ty jeho úsměvy a něžné pohledy jsem si brala osobně, přestože jsem se o ně musela dělit. Ale k žádné jiné z kolegyň si nestoupal tak blízko; přesněji řečeno stáli jsem v takovém polokroužku, všechny ženy ve spořádaných rozestupech, ale On vedle mě na to kašlal. Když jse

Nemám ráda ty dny, kdy si jasně uvědomím, že moje storka nebude mít happy end . Že ho ani mít nemůže... Kéž bych si alespoň zároveň byla vědoma toho, v jakém časovém horizontu a zda vůbec bude mít jakýkoliv end! Jenže já navzdory všem negativním prožitkům či absenci těch pozitivních úplně miluju všechno to snění a těšení , které tomu předchází... to doufání, že to bude zase snové! To si takhle uvědomím, že už jsem dlouho neviděla chlapa, který se mi neuvěřitelných pět let líbí , a představím si naše setkání do posledního detailu. Vyberu si čas (ať žije jízdní řád!), vyberu si místo (velký výběr se mi neskýtá), ale především mi hlavou živě běží náš hravý dialog... a že mi ten chlap říká samé pěkné věci! Že jsem krásného Romana dlouho neviděla, jsem si uvědomovala už dlouho. Ale jakkoliv jsem nenápadné shledání plánovala, nedařilo se mi ho realizovat, vždy jsem se musela spokojit jen s tím, že jsme se na sebe usmívali a mávali si, zatímco přijížděl či odjížděl. Ale mé dnešní odhodlání ud