O (ne)cudných fotkách v poli
Šli jsme s M. polní cestou, zrovna kvetla řepka. I přes její vlezlou přesládlou vůni jsem byla uchvácená tou krásnou žlutí a zrodil se nápad; viděla jsem samu sebe na (ne)cudné polní fotografii. Rozumnější M. nebyl proti tomuto nápadu, ale nehodlal jej realizovat na onom řepkovém poli za rodnou vsí, vedle kterého vede frekventovaná cyklostezka. Bylo mi však přislíbeno, že mi sérii fotografií zhotoví na nějakém odlehlejším místě...
Řepka dávno odkvetla, ale já nezapomněla. Vybírala jsem si v jakém poli by mi to nejvíc slušelo. V makovém by se mi líbilo, ale možná by se trochu tloukla moje a jeho krása... :D Podobně i mezi slunečnicemi, na které je navíc ještě příliš brzy. Viděla jsem i jedno krásné fialově kvetoucí, ale zblízka vypadalo zapleveleně díky mnoha jinakobarevným rostlinám - nic pro mé umělecky míněné účely. Z obilovin to vyhrál ječmen, jehož do zlatova přecházející barva by ozářena zapadajícím sluncem krásně ladila s mými vlasy.
Jen si to představte se mnou! Nic než zlatavé pole a v něm jako přerostlá rostlinka žena s obnaženými zády, možná by mezi vousy ječmena byla vidět i nahá prdelka, ohlíží se přes rameno a vítr si pohrává se jejími zlatými vlasy. Já. Nebo zlatavé pole, žena hledící do dáli, pohrávající si jednou rukou se zlatavými vlasy, druhou objímající zlatavé klasy, které částečně zahalují její nahotu. Já. Nebo zlatavé pole, v něm vyjeté koleje od těžkých kol traktoru, které se vinou daleko k obzoru; pravou z cestiček se vzdaluje žena. Nahá. Já. A mohla bych pokračovat, ale už to nechám na vaší fantazii...
Měla jsem to pole vyhlídnuté. K ideálnímu stavu chybělo jen to zapadající slunce a nadšení M., který měl fotit jak o život. A bez toho druhého mohly krásné fotografie vzniknout jen těžko. I přesto ale včerejší výlet skončil v poli. Nebylo ani makové, ani obilné, ale hrachové...
Neodhalila jsem se ani trochu. Prostě jsem se tam jen cpala těmi malými zelenými kuličkami.
Ani vyfotit jsem už nepotřebovala.
To až někdy příště...
P. S.: Vím, že jsem zapomněla na červnovou patnácku, a moc mě to mrzí. Omluvu mám ale krásnou: nějak víc se teď soustředím na život, jaký je a ne jaký by být mohl, a jsem tím momentálně velmi okouzlená... :) A prsty v tom rozhodně nemá ten haj...mýtoman, o kterém jsem uplynulý rok snila (a dokolečka ho tu opěvovala).....
Komentáře
Okomentovat