Takhle to být nemělo

Nemám ráda ty dny, kdy si jasně uvědomím, že moje storka nebude mít happy end. Že ho ani mít nemůže...

Kéž bych si alespoň zároveň byla vědoma toho, v jakém časovém horizontu a zda vůbec bude mít jakýkoliv end! Jenže já navzdory všem negativním prožitkům či absenci těch pozitivních úplně miluju všechno to snění a těšení, které tomu předchází... to doufání, že to bude zase snové!

To si takhle uvědomím, že už jsem dlouho neviděla chlapa, který se mi neuvěřitelných pět let líbí, a představím si naše setkání do posledního detailu. Vyberu si čas (ať žije jízdní řád!), vyberu si místo (velký výběr se mi neskýtá), ale především mi hlavou živě běží náš hravý dialog... a že mi ten chlap říká samé pěkné věci!

---

Že jsem krásného Romana dlouho neviděla, jsem si uvědomovala už dlouho. Ale jakkoliv jsem nenápadné shledání plánovala, nedařilo se mi ho realizovat, vždy jsem se musela spokojit jen s tím, že jsme se na sebe usmívali a mávali si, zatímco přijížděl či odjížděl. Ale mé dnešní odhodlání udělat cokoliv bylo velké. A stejně tak velké byly i ty sny, které tomu předcházely. Vysnila jsem si to v tak jásavých barvách jako moje nové letní šaty pro dnešek jako stvořené...

Slušely mi, zaslechla jsem nejednu lichotku a hlavně jsem se v nich cítila dobře. Ale On mi neřekl, že mi to sluší, přestože s tím lichotit mi v minulosti neměl nejmenší problém. Ale to by mi ani tak nevadilo, přestože jsem si je oblékala hlavně s vědomím toho, že dnes z Hor přijede, kdyby se víc usmíval, kdyby mi po ten kratičký okamžik, který mi byl určen, byl blíž a celou tu dobu se mi nevzdaloval a hlavně, kdyby neříkal, co říkal... kdyby nemluvil o mém muži, který není můj muž... kdyby mu mým prostřednictvím nechtěl posílat vzkazy.

Tak jsem si to skutečně nevysnila!

Ale tak trochu si za to asi můžu sama... já a mé chování absolutně neodpovídající standardním vzorcům.

Těžce introvertní erotomanka téměř nepoužitelná pro praktický život.

(Ne)vztah. (Ne)muž.

Momentálně tu situaci nechápu ani já sama. Nevím, zda je či není co řešit, přestože jsem se donedávna domnívala, že to s M. máme mezi sebou vyřešené... Každopádně žádný jiný muž by k existenci M. v mém životě nebyl tak tolerantní, jak tolerantní by byl M. k existenci případného jiného muže. Stejně jako nemá potřebu soupeřit o mě s Romanem. Nebo je to jeho "budu se kamarádit s muži, kteří se ti líbí" jen hodně dobře promyšlená taktika.

Tak proč já mu o těch mužích vždycky říkám? No, protože on je moje nejlepší kamarádka...

Když jsem slyšela, jak Roman (pozn. autora: mýtoman) hezky o M. mluvil, přivedlo mě to k myšlence, že i kdyby jen část z vyřčených slov myslel upřímně, nikdy mě nemůže pozvat třeba na kafe. Nebude přece zvát na kafe holku, se kterou má zdánlivě super vztah jeden z jeho třinácti přátel na facebooku.

Je to jasný?

Mně ne.

Přesto, když se Roman poněkolikáté ubezpečoval, zda M. uvidím, jsem přitala. A neměla jsem potřebu mu jako před rokem ani trochu naznačovat, že to všechno není, jak to vypadá...