Zažít něco (s)nového!

Pokoušela jsem za svým románkem s Románkem psát tečku mnohokrát. A mnohokrát neúspěšně. Byť jsem chtěla být hráčka, vždy jsem byla jen hračka... ale nejšťastnější hračka, když si se mnou hrál! Trošku jsem mu zvedla ego, zalichotila a pak jsem vždy letěla do kouta, kde jsem čekala, až si na mě zase vzpomene. A jsem v tom koutě stále... Už nečekám na něj; jsem v tom koutě, že si se mnou nikdo jinej hrát nechce... A v tom koutě se nudím... vzpomínám na to, jak šťastná jsem byla... ... když jsme se na sebe usmívali, když mi vyprávěl své neuvěřitelné historky, když jsme si dlouze hleděli do očí, když jsme se letmo dotýkali jeden druhého, když jsem se začala osmělovat a začala mu otevřeněji dávat najevo své sympatie, když mi říkal, jak mi to sluší, když jsem k němu vzhlížela, když jsme si poprvé domluvili rande, když mi přehrával své oblíbené písničky, když jsme spolu seděli na lavičce a nenápadně se lepili jeden na druhého, když jsme si po večerech i po nocích psali na facebooku, když se mn

Je to téměř rok, co se mi ozval bývalý šéf s tím, že jeho známý hledá účetní, a pár dní na to jsem věděla, že tu nabídku vezmu a svému tehdejšímu zaměstnavateli dám výpověď. Možná znáte ty sliby, které si dáváme s lidmi, kteří byli každodenní součástí našeho života, že se budeme vídat, ale následně tomu úplně tak není, protože se ty naše světy vzájemně vůbec neprolínají. Lidi z bývalé práce, se kterými jsem chtěla zůstat v kontaktu, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Občas se i sejdeme, ale na těch setkáních je skutečně patrné, že už každý máme svůj svět; až na jednu kamarádku... asi máme společného víc než jen to, že se jmenujeme stejně! Když jsem tehdy šla do nové práce, dostala jsem od Leničky osobní KPZ, která mi měla to sžití s novým prostředím usnadnit. Měla jsem tam krásný sešit a tužku na poznámky, diářík, abych si mohla plánovat setkání s kamarádkami, a dopisní papír, abych jim mohla psát; veselá razítka, bez kterých přece nelze v kanceláři přežít, něco dobrého na obal

Skoro bych si myslela, že po pěti měsících bych už měla zapomenout a nedojímat se vzpomínkou na okamžiky, které byly tak kouzelné, ale kterých ze zcela zjevných důvodů nebylo dost. Ale ne; dovolím si ještě jeden článek o chlapovi, který za tolik článků, kterých tu o něm bylo publikováno, rozhodně nestál, ale ono se mi chce... když se totiž pro něco nadchnu, vždy tomu propadnu naplno a jen tak se nevzdávám. A tak, když jsem si nedávno pomyslela, že na kdysi barevného Romana vzpomínám až příliš často, řekla jsem si večer před spaním, že si budu zaznamenávat, co jsou ty spouštěče vzpomínek na něj... A hned po ránu jsem si zapsala první: to když jsem se oblékala a můj pohled sjel na můj svetr v regálu s oblečením, stejný měla Romanova sousedka na sobě, když jsem s nimi naposledy seděla v hospůdce. Pokračovalo to v koupelně, když jsem si na sebe stříkla ten parfém, který jsem používala v ty dny, kdy jsem věděla, že se třeba uvidíme. Cestou do práce vzpomínku vyvolala odbočka k firmě, kde js

Už si ani nevzpomenu, co bylo tím impulzem, že jsem se před Vánoci vrátila k háčkování, každopádně začínala jsem zlehka - dvounohým králíkem , kterého jsem přibalila asi do dvou vánočních balíčků - protože už je to pět let , co jsem se učila háčkovat, takže jsem si to znovu musela zažít. Vzniklo ještě několik barevných králíků, pak jsem návod mírně modifikovala a udělala nějaké podobné kočky, do toho jsem zvládla několik čelenek, ale v mánii se to zvrhlo až v okamžiku, kdy se ke mně s háčkováním přidala i kamarádka... vzájemně jsme si vyráběly medvědy, občas nějaký přívěsek, podšálek... hecovaly jsme jedna druhou. V okamžiku, kdy Léňa měla narozeniny, vyslovila přání, že by chtěla háčkovaného pštrosa, a poslala si i model , který si vyhlédla. Nemám problém háčkovat bez návodu. Naopak, bez návodu vznikají originály a teprve pak si připadám jako stoprocentní autorka. Léňa chtěla pštrosa, vzniklo z toho však něco mnohem lepšího... pštrosí kuře v životní velikosti... :D Ne, to není ono. Pš

Slíbila jsem fotky ze sobotního výletu a i jsem se o ně snažila... takže můžete obdivovat tu úžasnou modrou barvu nebe... ... i barvu fasád... ... když z barevné fotky zrovna neudělám černobílou... ... ale jde do fotek dostat atmosféra sobotního výletu, volného dne, prvního, kdy se po zimě můžete jen tak courat bez bundy, protože sluníčko krásně hřeje, a k tomu pocit, že můžete všechno a nemusíte nic? A asi jen ti všímavější si všimli nápisů v cizím jazyce, pocítil však někdo tu exotiku? Jasně, nebyla to taková ta exotika v pravém smyslu slova, ale všechno je jiné, i když jste jen pár kilometrů za hranicemi. Začíná to dopravními značkami a nápisy, které já mám potřebu si nahlas předčítat, abych jim snáz porozuměla; cizí řeč pak kolem sebe slyšíte, snažíte se porozumět a po chvíli i rozumíte... jen mluvit polsky teda zatím moc nedávám! Ale pobýt tam dýl, šlo by i to! A i to mě fascinuje! Atmosféru tedy fotit neumím... a pak jsou tu další věci, které do objektivu dostat nejde! Výhled na

Už na něj nemyslím každý večer před spaním a už mu ani nechci psát... ... ale občas si na něj vzpomenu - je tolik věcí, které mi ho připomínají! - a je mi líto, jak to (ne)dopadlo, a říkám si, že by se mohl ozvat a vnést trochu vzruchu do mého jinak nudného života! Ten poslední večer, který jsme spolu strávili na telefonu - asi týden po tom, jak jsme se spolu v lednu viděli a já chtěla úplně všechno , protože jsem zažívala nezažité a krásně jsem si rozšiřovala obzory - mi "sliboval", že se ozve na jaře nebo i dřív. Ano, tušila jsem, že je to jen výmluva a způsob, jak se mě zbavit, ale..... prostě jsem zase chtěla být tak šťastná jako v těch chvílích, kdy mi dovolil být s ním. Samozřejmě, že se neozval. Něco se ke mně doneslo, ale chtěla bych slyšet přímo od něj, jak se má; jsem však momentálně přesvědčená, že už ho kontaktovat nebudu. Je to už jen na něm... Takže je asi konec mého platonického úletu s pánem pod písmenem B. Ono, kdyby totiž ještě někdy něco bylo, platonické to

leden 2018 Nikdy nepřestanu doufat, že se zase ozve, že se uvidíme, že budeme spolu, že si pro sebe ukradnu zase pár okamžiků štěstí, že třeba podnikneme aspoň něco z toho, co jsme si slibovali. Jen tu chytrou černovlasou zelenookou holčičku nechci! :) Mýtoman a erotomanka. Kolikrát jsem tu ta slova použila! On kecá a já tomu všemu a hlavně tomu, že o mě má zájem, tolik chci věřit... nikdy mě nepřesvědčil, že všechna svá slova myslí vážně, ale já si důkazy o jeho zájmu brala z maličkostí, kterých se dopouštěl, a z toho výrazu v jeho očích! Asi umí filmovat i ten, protože jinak jsem v tom příběhu úplně ztracená, ač nad ním přemýšlím znovu a znovu. Kdyby mě chtěl, dávno mě mohl mít. Dostal tolik příležitostí jako žádnej jinech chlap. Stačilo, aby se snažil jen o trochu víc než dosud. Kde se asi stala chyba naposledy? Ozval se mi na Silvestra s přáním do nového roku. Nejdřív jsme si vyměnili jen pár slov na facebooku... ale já ho pak zase chtěla slyšet a vědět, jak se mu vede; oba jsme po