Byl barevnější a bude navždy nazapomenutelnej!

Už na něj nemyslím každý večer před spaním a už mu ani nechci psát...

... ale občas si na něj vzpomenu - je tolik věcí, které mi ho připomínají! - a je mi líto, jak to (ne)dopadlo, a říkám si, že by se mohl ozvat a vnést trochu vzruchu do mého jinak nudného života!

---

Ten poslední večer, který jsme spolu strávili na telefonu - asi týden po tom, jak jsme se spolu v lednu viděli a já chtěla úplně všechno, protože jsem zažívala nezažité a krásně jsem si rozšiřovala obzory - mi "sliboval", že se ozve na jaře nebo i dřív. Ano, tušila jsem, že je to jen výmluva a způsob, jak se mě zbavit, ale..... prostě jsem zase chtěla být tak šťastná jako v těch chvílích, kdy mi dovolil být s ním.

Samozřejmě, že se neozval. Něco se ke mně doneslo, ale chtěla bych slyšet přímo od něj, jak se má; jsem však momentálně přesvědčená, že už ho kontaktovat nebudu. Je to už jen na něm...

Takže je asi konec mého platonického úletu s pánem pod písmenem B.

Ono, kdyby totiž ještě někdy něco bylo, platonické to nebude... :D

(vtip; vím, že nic nebude!)

Když jsem se před nějakými sedmi lety rozhodla, že pánové půjdou hezky podle abecedy, myslela jsem, že to bude rychlejší, že se v té abecedě doberu dál. Od anděla, jsem se přes pana barevnějšího, cipíska, děčíňáka, esového kluka, figurínu, "gambrinuse" a holku "dopracovala" až k pánům chvilkovému, idolovi, jedinečnému a kouzelnému; ale stejně nade všemi velmi často vévodil právě barevnější Roman, protože byl z nich jedinej, kterej byl ochotnej hrát tu hru se mnou, ač jsme ani jeden nerespektovali žádná pravidla.

Sedm a půl roku se mi líbil, všechno to bylo strašlivě pomalé, ale stále to mělo nějaký vývoj; poslední tři nebo čtyři roky jsem ho fakt chtěla a dva roky mu to i otevřeně říkala. On mě neodmítal. Strašně dlouho jsem nechápala jeho, vlastně ho nechápu doteď, ale nepobírala jsem hlavně to, že se nezachová jako chlap a nevyužije situace, když už nic jiného; jen v tom nakonec nezklamal a situace se využít pokusil, leč snažil se málo. Mohl mít, co by chtěl, protože já to chtěla taky; pár dní jsem fakt věřila tomu, že to všechno může fungovat... že budeme muž a žena.

On to tak ale evidentně nechtěl, přestože jsme si toho slibovali tolik!

Momentálně nevím, jestli někdy bude nějaký pan L. Možná...

Zatím jen pozoruju stav, že by se mi jeden třeba mohl líbit, jeho gentlemanské chování se mi moc líbí, pocítila jsem i nutkání se na něj nenápadně a jakoby zcela náhodou trošičku lípnout, ale racionálně se bráním. Třeba jsem už stará! :)

Něco bych však od života ještě chtěla. Nechci jen chodit do práce, občas se sejít s nějakou kamarádkou, občas s mužem, který není můj muž, občas vyrazit do přírody či za nějakou sportovní aktivitou se sestrou, která je moje sestra, a jinak být po večerech sama doma... chci se zase až do rána bavit nebo aspoň nespat, protože někdo bude chtít nespat se mnou!!!

To všechno jsem zažila jen s Románkem a, přestože to nevyšlo, jsem i za těch pár chvil štěstí, které mi dal, velmi ráda.