Zažít něco (s)nového!

Deset let to trvalo. Deset let jsem občas více, občas méně  velmi dlouhé časové úseky nezdravě a vždy aspoň někde v koutku duše byla závislá na svém snu o budoucnosti s krásným Romanem bývalým kolegou. Racionálně jsem tušila, věděla, že je třeba to utnout; jenže v mém životě nebyl (a co když už ani nebude?) nikdo jiný, kdo by mi ukazoval svět mimo mou životní minibublinku a kdo mě činil aspoň trochu šťastnou, než tenhle mýtoman. Ano, existují i jiní muži, ale když jste tak trochu asociál, těžko se s kýmkoliv sblížit. Ano, byl i můj muž, který nebyl můj muž, ale něco tomu chybělo. Možná to vnitřní chvění, které ve mně dokázal vyvolat mýtoman, nějaká magie  ty jeho magické formulky, naučené věty, které si myslel, že každá žena chce slyšet. Fungovalo to. Tak to bylo.   Jo, už je tam konečně minulý čas!  Deset let poté, co jsem ho viděla prvně.  Dva roky poté, co jsem ho viděla naposled.  Ne, že bych na něj po ty dva roky čekala; jen jsem na něj nedokázala zcela zapomenout a vlastně mi to

Milý Ježíšku, letos se snad ani zlobit nedalo... a mně by se přitom už zase docela zlobit chtělo... každopádně nešlo to, byla jsem hodná; můžu si teda něco přát? Chtěla bych prožít úplně obyčejnej den. Probudit bych se mohla klidně sama, ani snídani mi nikdo připravovat nemusí... mohl by tam někdo bejt, ale není to nutný, když budu vědět, že ho brzo uvidím... Ráda bych mu uvařila oběd. Umím výborný kuře na paprice, boloňský ragú, španělský ptáčky nebo chlupatý knedlíky a taky ty tvarohový s ovocem. Něco z toho by mu mohlo chutnat, ne? Po O bysme mohli jít na výlet, někam, kde to má rád, nebo do Českýho ráje nebo do Krkonoš, kamkoliv; nespěchat, kochat se a třeba si i počkat na západ slunce. Že bysme byli potmě bůhvíkde? S ním bych se přece vůbec ničeho nebála! A pak bych si ho vzala domů. Nebo on mě? Usínat bych totiž chtěla s ním... a nebo bysme ani hned spát jít nemuseli... Ježíšku, nepřeje si mě někdo náhodou? Novou sukni i kabelku jsem si už koupila, s tím už se nikdo balit nemusí.

Tenhle nápad s putovními #kamínky mě nadchnul! Pozvánku do facebookové skupiny, kde se nalezené a do světa vypuštěné #kamínky sdílejí, jsem dostala v době, kdy se v Česku začal pomalu, ale jistě šířit koronavirus; hned jsem první tři #kamínky namalovala, ale zrovna nebylo moc příležitostí, jak je do světa vyslat... ... ty nastaly až v době rozvolňování! A to už jsem na výletech do přírody začala i první #kamínky nacházet!  Princip je jednoduchý. Malujete #kamínky, zanecháváte je na veřejně přístupných místech pro náhodné nálezce a sami se těšíte z (ne)čekaných nálezů. Na kamínek můžete narazit prakticky kdekoliv. Svůj první, ten fialový "all you need is LOVE <3", jsem nalezla na vyhlídce při turistické stezce. A svůj první do světa poslaný jsem položila na oranžovou poštovní schránku. S přibývajícími nálezy jsem se pro myšlenku nadchla ještě víc. Jen po předchozí zkušenosti, jak těžké bylo zbavit se výtvorů, které jsem se snažila mít vymazlené, jsem se rozhodla pro to tvoř

Datum: 16.08.20 Budíček: 02:03 Čas setkání: 02:30 Počet km vozem: 27 Čas zahájení výstupu: 03:08 Počet km pěšky: 6 Dosažení vrcholu: 05:01  Východ slunce: 05:43 Dojmy:  nekonečno

Tady je. Nový starý blog. Už dlouho přemýšlím nad napsáním jednoho článku... Bude. Výhledově. Bez Tebe by už určitě nebyl. Bez Tebe bych se za měsíc, za dva možná podívala na blog.cz a zjistila bych, že všechny mé (ne)důležité vzpomínky jsou pryč. A znovu by se mi asi začínat nechtělo... Teď tady jsou. Jen díky Tobě! Zatím jsou zápisky takové rozespalé, neučesané, no, snad nemají na bradě zaschlou slinu... Umyjeme se, učešeme a budeme se usmívat na ten proslední dobou prapodivný svět a hledat v (ne)všedních dnech (ne)malé radosti! Za záchranu blogu náleží Ti odměna. Je to příliš troufalé pozvat Tě na něco dobrého? Až pojedeš do Krkonoš nebo někam poblíž nebo i dál (auto, které se jmenovalo Leštěna, už nemám, ale něco, co jezdí ano)... co? Gábi si zaslouží něco většího, ale je tu někdo další, kdo by se mnou šel někde pod Horama třeba na zmrzlinu?