Chtěla jsem k němu do života, do kuchyně a do postele!
leden 2018
Nikdy nepřestanu doufat, že se zase ozve, že se uvidíme, že budeme spolu, že si pro sebe ukradnu zase pár okamžiků štěstí, že třeba podnikneme aspoň něco z toho, co jsme si slibovali. Jen tu chytrou černovlasou zelenookou holčičku nechci! :)
Mýtoman a erotomanka. Kolikrát jsem tu ta slova použila! On kecá a já tomu všemu a hlavně tomu, že o mě má zájem, tolik chci věřit... nikdy mě nepřesvědčil, že všechna svá slova myslí vážně, ale já si důkazy o jeho zájmu brala z maličkostí, kterých se dopouštěl, a z toho výrazu v jeho očích! Asi umí filmovat i ten, protože jinak jsem v tom příběhu úplně ztracená, ač nad ním přemýšlím znovu a znovu.
Kdyby mě chtěl, dávno mě mohl mít. Dostal tolik příležitostí jako žádnej jinech chlap. Stačilo, aby se snažil jen o trochu víc než dosud. Kde se asi stala chyba naposledy?
Ozval se mi na Silvestra s přáním do nového roku. Nejdřív jsme si vyměnili jen pár slov na facebooku... ale já ho pak zase chtěla slyšet a vědět, jak se mu vede; oba jsme poslední večer roku byli sami doma, tak jsme podstatnou část večera strávili spolu na telefonu a byl i tím prvním, s kým jsem chvíli po půlnoci v polospánku mluvila. Nic jsme si neslibovali, krom šťávy z kysaného zelí.
Tu jsem chtěla. A hlavně jsem zase chtěla vidět jeho, což bylo samozřejmou součástí předávky! I když chvíli jsem tu nabídku také nebrala moc vážně... zavolala jsem mu asi až tak za týden, kdy se teda uvidíme, kdy můžu přijet na to kafe, pokecat a pro tu šťávu, jak sliboval. Vzhledem k tomu, že to, na čem jsme se domluvili nejdřív, nevyšlo stejně jako asi patnáct různých pokusů v uplynulých téměř dvou letech, nevěřila jsem ani té další variantě; ale neuvěřitelné se stalo skutečností a já jeden pátek po práci jela do Hor!
Nejdřív mě vzal k sobě domů, uvařil mi čaj a staral se, bavil mě. Čtvrt roku jsme se neviděli, takže ty dvě hodinky, co jsem byla u něj, byly hodně rozpačité. Seděli jsme vedle sebe na gauči a já nemohla navázat tam, kde jsme skončili, a lepit se na něj zase tak jako na dvoře v bývalé práci. Nešlo to. Vůbec jsem netušila, jak se to stalo, že tam jsem a proč tam jsem, on asi přemýšlel nad tím stejným. Po dvou hodinách jsme si oba dovolili tu tam jen nesmělý dotek. A tím bysme asi skončili a já bych jela domů, kdyby mi nenabídl, ať jdu s ním ještě do hospůdky za barákem, než pojedu domů... A já šla, chtěla jsem si dát jeden čaj a jet domů, ale nakonec jsme tam byli asi do půl druhé do rána. Po dvou pivech u něj začaly padat zábrany, po dvou pivech se ke mně před svými přáteli a známými, kterým mě předtím představil, přivinul a, než jsme šli, tak mě nepustil. Držel si mě kolem ramene a hladil mě tak, že jsem měla pocit, že mi do paže vyhladí díru. Já na tu hru přistoupila, místo pro svou ruku jsem si našla na jeho zádech a hlazení mu opětovala. Druhou rukou mi zvládal urovnávat vlasy za ucho nebo mě po nich hladit, občas to proložil polibkem na čelo nebo do vlasů. A dlouze jsme se dívali jeden druhému do očí a já se zase utápěla v tom moři něhy a dobra, které jsem tam necházela. Staral se mě a já jsem neměla po jeho boku jedinou obavu. Nejen ve mně budil dojem, že jsem jeho holka. A já přesně tak byla nejšťastnější! Asi to byl jen způsob, jak mě připravit na otázku, jestli u něj nebudu spát, že přece ve dvě v noci nepojedu domů... ale já jako slušná holka jela!
Byla jsem šťastná, ale ani po jednom rande jsem neuvěřila tomu, že to má budoucnost, že budeme zase stavět sněhuláka, že doskládáme to puzzle, které měl doma, že přijede on ke mně a že chce normální vztah, jak mi několikrát opakoval. O tom všem se mě snažil přesvědčit jak v ten pátek, tak v průběhu víkendu, který jsme spolu strávili na telefonu, protože toho bylo tolik, kolik jsme si toho museli říct! S nikým před ním jsem si netelefonovala tak dlouho do noci (spíš do rána), že jsem pak slyšela, jak na druhé straně hlasitě odfukuje... tvrdil mi, že přemýšlí, jak to všechno bude, jak to udělat, abychom mohli být co nejvíc spolu...
Po druhé schůzce jsem však uvěřila tomu, že to mezi námi může fungovat, přestože to setkání bylo velmi bizarní. Hned v pondělí jsem po práci zase jela do Hor, byla jsem zase pozvaná do hospůdky. Já si opět dala čaj, Roman bohužel nejen pivo, ale se známým i nějaké ty panáky... Vzhledem k tomu, že mám docela odpor k lidem pod vlivem alkoholu, zachraňoval to jen tím, že se ke mně choval hezky. Byl si i vědom toho, že to přehnal, a za tu situaci se mi omlouval nejen ten večer, ale i následující den. Doprovodila jsem ho tehdy domů. Věděl, že chci odjet; to, jak to na mě zkoušel, byl jen takový zoufalý pokus: že je mu fakt zle a nechce tam být sám, že si jde lehnout, ať jdu s ním, že jen budeme chvíli spolu... A já ho plna důvěry následovala do ložnice. Zase jsme si povídali, svěřovali jsme se jeden druhému se svými pocity, pochybami, touhami, z jeho strany došlo i na sdělení, že mě miluje, a samozřejmě, že i fyzicky jsme si byli blíž než kdykoliv předtím. Objetí byla těsnější, polibky delší, doteky intimnější. Ale já jsem asi přebornice v tom lézt do postele s chlapem, se kterým zatím nechci mít sex.
Nerozumím chlapům a v Romanovi jsem docela ztracená, nezdálo se však, že bych se ho já nějakým způsobem dotkla. Sám říkal, že to chápe, že ví, že to po**al, že chce být střízlivej, aby si to se mnou užil... Normálně jsme se toho večera rozloučili. Ještě v té posteli jsem mu říkala, že jestli budu moct, určitě ráda přijedu zase a zůstanu tam s ním, u dveří jsme se objímali a já mu říkala, jak moc ho mám ráda a že ho zase chci vidět. A nic bych neudělala jinak ani teď.
I druhý den se zdálo, že se vše vyvíjí, jak má (když pominu uplynulého sedm a půl roku). Hovořili jsme spolu úplně stejně jako v přechozích dnech a já jsem byla stále strašně šťastná. Zlom nastal až další den. Roman najednou byl zvláštně odtažitej, místo společných plánů hloupé výmluvy, jak si potřebuje dát dohromady svůj život, sehnat si práci, starat se o rodiče. Na férovku jsem se zeptala, jestli mi tím chce říct, že už se neuvidíme. Ani na jednoduchou otázku mi nedokázal odpovědět přímo, řekl mi: "Možná na jaře..." až prý se vyřeší aspoň část jeho starostí.
Pocit, že s ním se mi nemůže nic zlého stát, byl rázem pryč, on mi už zase ublížil. Věděla jsem, že to nemůže skončit dobře, jen jsem si nemyslela, že to skončí tak brzy. Výmluvy. Kdybych aspoň věděla, proč tomu tak je, nevytvářela bych si v hlavě příběhy a dávno bych to třeba byla schopná vyřešit racionálně!
Ještě o týden později jsme spolu zase po telefonu strávili večer a zase mi bylo tak dobře, ale pak jsem mu už jen jednou zavolala, abych zjistila, jak dopadl na kontrole u doktorky, a od té doby se zase vzájemně nekontaktujeme. Mně se sice občas chce poslat mu třeba jen esemesku, ale ovládám se. Naivně si představuju, že to všechno pro něj taky něco znamenalo, že si časem uvědomí, že mu chybím, že bude chtít uskutečnit aspoň něco z našich plánů a že se mi ozve...
Čekám na to. A na jaro.
Komentáře
Okomentovat