O letmých dotycích jeho bílé košile na mé holé ruce

Nakolik jsem z našeho setkání před dvěma dny byla rozmrzelá, natolik jsem z toho dnešního opět zblbnutá.

Snad proto, že toto nebylo těžce organizované náhodné střetnutí, ale fakt úplně náhodné. Snad proto, že se lépe vyspal. Snad proto, že třeba nikam nespěchal a měl více času.

Najednou už tam zase byl ten pocit, že mě vidí stejně rád jako já jeho. Už mi neříkal Lenko, ale Lenčí a zase u toho měl ten úsměv, kterému nemůžu odolat. A byl mi tak blízko, že blíž by to šlo, pouze byli-li bychom spolu sami...

---

Ale my jsme sami nebyli. Na jednoho Románka jsme byly čtyři. A on se snažil, aby nás všechny bavil...

Jinou z kolegyň ale určitě nebavil tak jako mě. Doufám, že ani neměl v úmyslu bavit žádnou z nich víc než mě. Všechny ty jeho úsměvy a něžné pohledy jsem si brala osobně, přestože jsem se o ně musela dělit. Ale k žádné jiné z kolegyň si nestoupal tak blízko; přesněji řečeno stáli jsem v takovém polokroužku, všechny ženy ve spořádaných rozestupech, ale On vedle mě na to kašlal. Když jsem poprvé ucítila na mé holé paži látku jeho bílé košile, zalíbilo se mi to natolik, že pokud jsem se o nějaký milimetr hnula, rozhodně to bylo směrem k Romanovi, nikoliv od něj. Stála jsem, držela a nechala si to líbit; asi jsem i přestala vnímat, kdo co zrovna říká, dělo se něco mnohem zajímavějšího...

Netrvalo to nikterak dlouho, ale na kolegyně to mohlo působit různě, nevylučuju, že jsem později byla zdrbnuta; přede mnou se zmohly pouze na otázku, kdo to proboha byl...

Přece nejkrásnější Roman! :)

Celé se to odehrálo na úplně stejném místě jako jedno z mých kouzelných setkání s panem andělem před nějakými sedmi roky. To, co jsem tehdy prožívala s ním, jsem shledávala nepopsatelným...

Tak jak se najednou mohlo stát, že mám pocit, že jsem zase o level výš?

Stejně se ale bojím, že je to všechno jen takové hraní...