Vodopád ženských slov

Holky (jestli je tu i nějaký kluk, tak se mu omlouvám, že nebyl osloven, ale výskyt tvora mužského pohlaví nepředpokládám)... Takže ještě jednou: Holky, také máte někdy potřebu mluvit a mluvit a mluvit? Nutkavou potřebu sdělit světu všechny aktuální informace, které nosíte v hlavě? A nebolí Vás z toho někdy pusa?

---

Já jsem měla dnes takový celý den. Přiznávám, že u mě je to hodně o náladě. Dneska, snad to bylo tím hezkým slunečným počasím nebo přítomností anděla, jsem měla od rána dobrou náladu a trvá to doteď - krátká přestávka nastala pouze, když anděl odjížděl...

Když jsem jakýmkoliv způsobem otrávená, tak se mi někdy vůbec mluvit nechce. To se pak mému příteli jen věším kolem krku a chci se objímat, ale povídat si se mi moc nechce. A to už vůbec nemluvím o tom, když se ráno musím probudít v nelidskou dobu - to jen vydávám zvuky, buď souhlasné, častěji však nesouhlasné :D

Ale dnes to bylo úplně obráceně. Prostě jsem si chtěla s někým povídat... Jako, že jen tak s někým si také nepovídám! Nemluvím s cizími lidmi, nevím o čem a vlastně nemám ani potřebu se někomu cizímu s čímkoliv svěřovat - pokud už musím, je to křečovité. S ne neznámými, ale přesto ne blízkými lidmi (bohužel do této kategorie spadá i anděl :( ) většinou hovořím jen, když si to žádá situace nebo mám-li tu dobrou náladu (v případě, že vidím andělův úsměv, mám ji okamžitě, ale mluvit s ním také neumím tak, aby to nebylo křečovité :( ). A pak jsou lidé blízcí, se kterými si ráda povídám...

V práci do této kategorie spadá především můj přítel. Vzhledem k hotové prosincové uzávěrce DPH jsem dnes měla dostatek prostoru pro rozhovor s ním, ale on chtěl pracovat... nebo mě nechtěl poslouchat... V jednu chvíli to vypadalo, že mu vymluvím díru do hlavy. Viděla jsem na něm, že mě vůbec neposlouchá, přesto jsem dál pokračovala v mém monologu, občas o něčem nedůležitém, občas i nějaká pracovní záležitost. Ale ani v tom se mnou nechtěl spolupracovat! Nakonec mi začal až říkat, jak ho z toho mého povídání, bolí hlava...

Typická situace popisována v bestselleru Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách: ženy mluví a muže to obtěžuje. Ženský mozek je totiž naprogramován na udržování vztahu prostřednictvím řeči a žena během dne zvládne prohnat ústy šest až osm tisíc slov, k tomu dalších dva až tři tisíce zvuků a osm až deset tisíc gest. Wow, to bych si asi zítra nezvládla dělat čárky, co? :) Narozdíl od ženy, muži si za den vystačí se dvěma až čtyřmi tisíci slovy, jedním až dvěma tisíci zvuky a jen dvěma až třemi tisíci gesty! Sečteno a podtrženo, muži stačí pouze jedna třetina výrazových prostředků ženy.

Mám pocit, že občas je to ještě méně. Odpovědi na mé otázky jsou jednoslovné, když napíšu sáhodlouhou SMS, ještě ani neodložím telefon a píp, stručná odpověď je zpět. Možná, že existují ženy, které dosahují vrchní hranice ženského průměru, a vedle sebe mají muže, který sotva dosáhne spodní hranice mužského průměru. Katastrofa to není... jen ženu bolí od věčného mluvení pusa a muže v horším případě hlava.

Na druhou stranu, když jeho nebolí hlava, a já mám zrovna nemluvnou náladu, tak se často ptá: "Proč nic neříkáš?" Tak, kdo se v nich má vyznat!?