Že prý dnes měl být depresivní den?!
Včera jsem se skoro připravovala na nejhorší, když jsem si přečetla článek Zuzky a Radky, oba o tom, že dnešek má být nejdepresivnějším dnem roku... přes to všechno i přes vliv měsíce (na to zase věří moje kolegyně), který byl v úplňku a byl údajně Zemi nejblíž za několik posledních let a dlouho takhle blízko zase nebude - no však byl veliký, jestli jste neměli možnost ho spatřit, byl trochu kýčovitý jako z nějaké fotomontáže ;) - takže přes všechny tyto negativní vlivy jsem prožila den vcelku euforický...
Jen to probuzení tradičně nic moc, protože brzká ranní hodina v kombinaci se zvonícím budíkem mi prostě nedělají dobře absolutně nikdy, ale pak už to pokračovalo snově... nebo jsem se možná jen nechala unášet mými sny a vzpomínkami... střídavě to byly tyto dvě:
Vzpomínka na včerejší ráno, kdy jsem se probudila vedle mé lásky, výjimečně jsme nikam nemuseli a já jsem si mohla užívat toho pomalého procitání ze snů do reality a přitom s ním prožívat splněný sen v podobě společného nedělního rana v posteli, úsměvů, dotyků, polibků, objetí a... Prostě krásné probuzení, na které mám i teď vzpomínku jako živou a na které jsem myslela v práci, když jsem měla stůl plný dokladů, které si vůbec nevyžadovaly mé soustředění... tak jsem se na ně sladce, možná trochu přihlouple, usmívala...
Neboť i má druhá vzpomínka, tentokrát na dnešní dopoledne byla taková romantického ducha povznášející. Potkala jsem se dnes zase s kolegou (jinak také andělem), který měl pro mě zase oslňující úsměv, na který bych si netroufla pomyslet ani v nejtajnějších snech... bohužel fóbie opět zapracovaly, takže jsme to oba museli dohánět pouze na tom úsměvu... každý na mně musel viděl, že ten pohled na něj je prostě zamilovaný... i on to asi musí vidět z pozice staršího zkušeného muže ;) Ale asi taktně na sobě nedává nic znát... nebo ho to prostě a jednoduše neobtěžuje až tak, jak jsem si jeden čas myslela...
Dva muži, dvě vzpomínky... dvakrát hezčí den... ani jsem si nestačila připouštět tu myšlenku, že mít v srdci dva muže není normální. Možná už se to u mě děje tak dlouho, že jsem se nad tím přestala pozastavovat nadobro - to mě ale trochu děsí! Pryč od myšlenky nebo mě ještě dostihne ta slibovaná deprese, než půjdu spát...
Komentáře
Okomentovat