Někde ještě žijou i normální lidi!

I dnes mám podobné myšlenky jako včera, necítím-li to ještě intenzivněji, proto se vrátím k mému včerejšímu tweetu...

---

V soukromém životě se stýkám jen s těmi lidmi, kteří by mi nějaké to sluníčko nakreslili jistě také (maximálně by přidali nějaký ten mráček!), leč mnohem více času trávím s těmi, které jsem si nevybrala. V práci. Možná si vzpomínáte na nějaké to povzdechnutí stran pracovního kolektivu, které tu kdy padlo. Možná se Vám mohlo i zdát, že jsem nesnášenlivá... ale tak to fakt není... jen nemám ráda některé lidské vlastnosti a neumím se přes to jen tak lehko přenést.

Bylo by pro mě jednodušší vyjmenovat těch pár kolegů, které ráda mám, než jmenovat ty opovrhované. A sleduji, že je to dané často místně (někde ještě žijou i normální lidi, ale v tom mlžném ďolíku, kde pracuji, rozhodně ne!), a není pochyb o tom, že je to vždy vzájemné. Stejně jako já mám lidi ráda a nebo se je raději snažím ignorovat (opravdu se neumím přetvařovat a tvářit se na někoho, že je v poho, když podle mě není!), tak stejně tak mě lze mít buď rád nebo nenávidět. Nic mezi.

A pak vznikají podobné situace typu, že paní z Hor na obálku s poštou pro mě maluje usměvavá sluníčka a ta, která sedí vedle mě, mi tu krásně pomalovanou obálku s chladem jí vlastním hodí na stůl. Neděkuju jí, že mi ji přinesla, neb je to ta, jíž samotné jsou slova jako prosím a děkuju úplně cizí, obvykle začíná své žádosti slovem potřebuju...

Dnes jsem zavítala na jiné pracoviště v jiném městě. Ne že by tam nepršelo, ale nálada nebyla ani trochu pochmurná. Co jsme se tam nasmáli! Přitom jsme vcelku seriózně hovořili i o vážných věcech a čas tak příjemně plynul. Ukázali mi dokonce i sbírku šmoulů z kinder vajíček - nasbírali tam společně celou sérii! A dokonce se se mnou chtěli dělit i o přebytky! S díky jsem však Šmoulinku odmítla, protože na mém pracovišti by jí tak dobře nebylo! :/

A říkali mi tam "Leni" a dokonce se těší, až zase přijedu příště! To, že bych to neměla být já, mi skoro zakázali říkat. No, bylo to příjemné, ale říkám si, kdo (krom mého muže, kterému jsem tam dnes jistě chyběla!) se na mě asi tak těší v mlžném ďolíku?

Já se tam netěším; chtěla bych raději pracovat tam, kde se společně sbírají šmoulové, a tím pádem na intriky a jiné nekalosti není prostor...

A propos, tak mě tak napadá: je možné považovat za normální lidi, kteří v dospělém věku sbírají šmouly z kinder vajíček?