Beru, co je...
Pomalu začínám odpočítávat poslední dny, které ještě strávím coby účetní u autobusového dopravce, poslední dny, kdy budu obklopená spoustou mužů ve slušivém stejnokroji, poslední dny v té zvláštní iluzi zájmu mého krásného kolegy. Bohužel už i nesmělý kouzelný Mireček pochopil, že tím, po kterém stále nepochopitelně prahnu, je ukecanej Roman. Přes sedm let se mi líbí, za poslední rok jsme si domluvili několik schůzek, z nichž nakonec nevyšla ani jediná... tedy krom těch v práci na dvoře, dle jízdního řádu o půl dvanácté, kterých bylo za uplynulý měsíc mnoho...
Milá setkání, která si užívám, plná milých slov, která vím, že nemám brát vážně. Lichotí mi i jen to, že se mnou někdo tráví svůj čas (já vím, oba jsme v práci), že aspoň někdy někdo říká, co bych chtěla slyšet (vím, nemám mu věřit), a že si vedle někoho konečně zase připadám jako žena (ten pocit mi nikdo nevezme!). Sice jsem trochu smutná, když neplní, co mi slibuje, ale nechci si tím ty poslední týdny kazit, ani tím, jak průhledné jsou některé jeho lži; ale o co víc on lže, o to víc já jsem upřímná.
Jednoho dne jsme si dlouze vyprávěli o jeho trafikantce. Vím, že nebyla pravdivá ta vysvětlení, která mi dával, protože krom mých domněnek se ke mně dostaly i nějaké drby, ale udivilo mě, kolik energie vynaložil na to svými smyšlenkami čelit mým rýpavým poznámkám! Vím, že společná budoucnost nás nečeká, tak nic z toho neřeším a užívám si jeho fyzické blízkosti (ať už jeho dotyků nebo toho se na něj méně či více nápadně lepit, což si on nechává líbit), občas gentlemanského chování i jeho bezprostřednosti - třeba to, jak mě u oběda motivuje k soustům svým ham a mňam, které mě víc rozesmívá, než aby fungovalo, takže nakonec za mě to jídlo dojídá - a hlavně mě baví ty jeho historky a ta něha, kterou má v očích, když mluví o králičích miminkách, která má. On není zlej, on je prostě jen mýtoman... :(
Protože to vím, sice se s ním domlouvám, že mu ostříhám vlasy, ale odhaduju správně, že jakmile přijede, nový sestřih již mít bude. Sluší mu to! Líbí se mi, baví mě, beru ho takového, jaký je, a proto se mi stále líbí představa být s ním, přestože vím, že to není moc reálné. Takže to zase zkusím; při našem posledním setkání ho směruju k tomu, aby řekl, co chci slyšet. Jen pro ten pocit, že řekne, co před ním nikdy nikdo neříkal; chci slyšet, že můžeme být zítra spolu... Zítra!!! Jedu do města pod Horama a budu tam mít asi tři hodiny volného času, nenápadně se ho ptám, co se tam asi tak dá dělat. Vzhledem k tomu, že město příliš mnoho možností nenabízí, posílá mě na výlet do svého rodného města o pár kilometrů dál, třeba za naší kolegyní. Když mu řeknu, že o tu nestojím, zamyslí se a nadšeně dojde k tomu, že on má vlastně volno, že mě na místě vyzvedne a někam vezme...
Po zkušenostech samozřejmě nevěřím těm slovům, že můžeme jít na oběd nebo na kafe nebo mi může ukázat své hospodářství a králíčky nebo můžeme k němu domů. Byla bych dojatá, kdybych ho neznala, když se ptal, co bych chtěla! Vybrala bych si králíčky a naivně snila o tom, jak si zrzatého drobečka chovám a hladím, zatímco mě objímá vysněný chlap. Jenže po všech těch nevyplněných snech vím, že nesmím. Nebyla čtyřsedačková lanovka, ukázka jeho kuchařského umění, já nikdy nenavštívila jeho, on nikdy nenavštívil mě, nepolíbil mě pod rozkvetlou třešní, nešli jsme na zmrzlinu ani jsme si neopekli špekáčky, o hubníku od maminky nemluvě. Takže si nevybírám nic z toho, co mi nabízí teď, a jen mu říkám, že si to stejně rozmyslí.
Nerozmyslí! Tvrdí mi, že ne, ale to bych mu nevěřila; nerozmyslí si to, protože ještě než se rozloučíme, volá mu jeho dispečerka, jestli by v pondělí nemohl jít do práce. Jak ten jejich hovor poslouchám, zase mi začíná docházet, že nejsem to, na čem by mu záleželo. I když... možná, že viděl, že jsem smutná... a ještě přemýšlel, co se mnou pod Horama... možná jen plácnul něco, co netušil, že já vezmu vážně...
Ptá se, jestli mám kupón na bezplatné zaměstnanecké jízdné. Když mu to odkývu, říká, že můžu jet s ním do jakési Horní Dolní (jakože výlet!) a už mi přesně hlasí ty časy a místa odjezdu, odkud kam pojedeme. Souhlasím. Než sedět na lavičce na náměstí a nudit se, můžu sedět v teple autobusu a být s tím, se kterým být chci. Navrhuje mi i společný podveřer, slibuje mi, že až já si dovyřídím svou záležitost, za kterou mířím, a on skončí v práci, můžu být s ním. Nenavrhuje nic speciálního, jen mohu být součastí jeho pravidelného pondělního programu, což odmítám. Nechci do té jeho party rozvedených a starých mládenců! Kdyby mi nabízel být s ním, třeba jen u té králičárny, odkývu mu to...
Momentálně se však na tu myšlenku neupínám. Teď mám jen vidinu toho, že se konečně uvidíme jinde než v práci na dvoře, a snad i jistotu, že tentokrát se to stane, už jsme si to i připomněli esemeskou; musel by mě leda vyloučit z přepravy, aby z toho sešlo. Takže si dám sakra pozor na to, abych neporušila přepravní řád! :)
Není to rande. Je to jen takový bláznivý pokus... na konci kterého se můžu zeptat, kdy se můžu přijet podívat na ty malé králíčky, a nevěřit mu cokoliv mi slíbí! Zítřek si ale můžu užít i tak, ne?
Komentáře
Okomentovat