Milník vztahu?

Páté rande.

Nejdřív nebylo, protože mu bylo zle.

Pak nebylo, protože jsem z nezdělitelného důvodu nechtěla já; vysokou školu lhaní mám od něj. Ovšem tím odmítnutím jsem to v jeho očích přehnala, naštval se tak, že mi napsal, že se ozve za rok! Kdybych tomu věřila, aspoň bych se dočkala toho, že se vše vyřeší samo a ukončíme to, co já stejně občas nedávám... jenže já tušila, že to nebude trvat tak dlouho. Jen den a půl se mnou nemluvil.

Pak jsme zase začali řešit další sračky. Musím to tak označit, protože bych prostě čekala, že v této fázi vztahu nebudeme řešit vůbec nic. To, o čem jsme komunikovali v průběhu dvou týdnů, kdy jsme se vůbec neviděli, byly sračky bezesporu; za situaci, ve které byl, si mohl sám, ale já ho nemohla odsoudit a poslat do prdele, kdo jiný by mi dal aspoň tu iluzi lásky?! To, co ho potkalo teď, třeba nemohl až tak ovlivnit...

Spadnul ze schodů. Jo, asi byl pod vlivem, jak jinak...

A Léňa je hodná (čtěte: blbá) a, protože kvůli zraněním moc nemůže chodit a ruka také má být v klidu, nabízí pomoc - ať už dojít na nákup nebo vyvenčit psa. Den a půl to odmítá, byť si neustále stěžuje, jak to nezvládá. Jo, když ti chce pomáhat více žen, je to těžký zkoordinovat tak, aby se nepotkaly!

Dělám mu tedy zatím společnost aspoň po telefonu, když mi zavolá. Jen ve tři v noci tedy k dispozici být odmítám! Probrali jsme všechno (zase a znovu); proč mezi námi před pěti lety nemohlo nic být, jak to (ne)bylo s trafikantkou, jak chceme jeden druhého i jak se dělají nejlepší míchaná vajíčka...

Ale v neděli večer jsem v pořadníku na fyzickou přítomnost u něj měla první místo! Mohla jsem vyvenčit psa večer i další ráno a odvézt Romana na kontrolu k lékaři. Večer i ráno. Večer i ráno! Večer i ráno!!! Mezitím přece bývá noc!!!!!

Jo, tu paniku tam cítíte správně.

Taky chtěl koupit vajíčka a víno. Snažila jsem se mu to víno vymluvit, ale nakonec jsem ho koupila. Zatímco jsme s jeho vlkem byli v setmělém lese, kudy jsme šli jen podle mapy v aplikaci, protože to tam tak dobře neznám, pil a pořád mi znepokojeně volal, kde jsme. Jo, fotky vlka v temném lese se srpkem měsíce v pozadí, které jsem mu posílala, byly tak děsivé, že mi i řekl, že mě miluje. No, asi měl strach o vlka... :D

Horskou službu volat nemusel, našli jsme cestu domů! Naservíroval mi k večeři domácího utopence s cibulí (ideální jídlo na rande!) a dostala jsem na výběr, kde chci spát, jestli sama nebo s ním a psem.

Volba byla jasná, ne?

to be continued...