Ne, je to jen reklama na vztah!

Naše první společná noc byla přesně taková jako celý náš vztah!

Před čtyřmi a půl rokem jsme spolu byli v ložnici, na dvoulůžku, v relativně čistě povlečených peřinách, bez psa. Tehdy nic nebylo. Po přestěhování do domu před rekonstrukcí zatím nemá ložnici, jen jakýsi psobývák s gaučem a válendou, kde psovi není zakázáno vůbec nic. Jak tam budeme ve třech spát? Přináší ještě matraci, kde měl spát on, pro mě bylo určené místo na té jejich ušmudlané válendě...

Je neděle, něco po deváté večer, když uleháme. Spolu. Na matraci.

Po asi čtyřech letech bez sexu jsem se bála jako by to bylo poprvé. Přitom vím, že se nemám čeho bát, vím, že fyzicky mi neublíží a nebude dělat nic, co bych nechtěla.

Objetí, polibky, doteky a spousta krásných slov. Tohle on umí! Svléknout jsem se musela sama, protože pochroumaná horní končetina. Psa ze zad mi už sundat pomáhal. Jo, vždycky jsem toužila po trojce se psem! :D Od začátku a ne jednou se chtěl zapojovat taky. A moc dobře věděl, o co jde! :o

Nebýt psa, neměla ta noc chybu. Spousta něžností, intimit, mazlení, povídání, srandiček, dlouhých objetí, ještě delších polibků a krásných vyznání a slibů. Na matraci, na válendě, na gauči. Byla jsem přešťastná! S ním... <3 Už to někdy dělal. Možná byl celý život kurevník... V tu chvíli mi to ale bylo úplně jedno, užívala jsem si toho, že přesně ví, na které strunky se u ženy hraje. Sexuálně i emocionálně.

Je pondělí, kolem třetí ráno, když on v mém objetí na válendě pomalu usíná. Prý nespí, prý jen přemýšlí... :)

V šest máme vstávat, abysme se postarali o vlka a jeli brzy do nemocnice; tak abychom se aspoň trochu vyspali, přelézám o kousek níž na matraci, mezi válendu, kde pochrupává muž, a gauč, kde hlasitě oddechuje pes. Spala jsem maximálně půl hodiny, nešlo to prostě.

Nic neřeším, beru, co se nabízí, a chci si to užít. Snažím se nemyslet na to, jaký lhář to je...

Protože je zdravotně indisponován, nabízím mu svou společnost čítající pomoc i na následující den. Prý to není třeba, pes pojede na hlídání do vedlejšího horského střediska (k Jiřině asi) a že to nechce rušit, když už to s kámošem domluvil. OK. Že pes může odjet a já můžu zůstat, ho trochu zaskočí a neví co na to říct. Nakonec si asi něco vymyslel...

Ráno je něžností prosté, i pouhé objetí, pro které si přicházím, je problém. Najednou ho nepřekonatelně bolí ruka. Je mu zle. Je protivnej. Kocovina, aha. A, zatímco on zůstává ležet, já s vlkem musíme na procházku. I délka mého čištění zubů je problém.

Jedeme k doktoru do vedlejšího města. Mám ho dovézt tam a zpátky a pak u něj nesmím zůstat. A možná má ještě geniálnější plán, jak se mě zbavit! Když jsem ho dovezla před nemocnici, domluvili jsme se, že mi zavolá, až bude hotov; ale zavolal už asi po pěti minutách, jak moc je tam lidí a ať na něj nečekám, že zavolá známému, ať ho pak vyzvedne... Volal by mi po necelé hodině, jak dopadl, kdyby tam těch lidí bylo fakt tolik?!

No, nic. Nelituju ničeho, snad jen oblíbené náušnice, kterou později postrádám. Nepředpokládám, že bych ji ztratila jinde... a říkám si, zda ji najde Roman nebo Jiřina...

S náušnicí to bylo nedopatření. Kartáček jsem si v koupelně zapomněla zcela záměrně...

to be continued...