On ty vztahy taky neumí!

Emoce nabírají na intenzitě! Neprožívat to, občas se i bavím... a snad se zase budu bavit i coby účastnice! Byla krásná společná noc, já byla nejšťastněji na světě,  následovalo ne až tak příjemné procitnutí a...

... a pak mě rozplakal. Tu noc, když jsem mu ležela hlavou na klíně, jsem mu říkala, že se bojím toho, že už nikdy nebudu moct být s ním. Urazilo ho, že si myslím, že zase udělá to, co už nejednou. No, netrvalo to dlouho!

On šel k doktoru a já jela na výlet. On se dobelhal pro další chlast, jak jsem se později dozvěděla, a já dospávala deficit. Byla jsem úplně mimo, že jsem nevěděla, co je za den, když mi zavolal. A v tom stavu jsem se měla snažit pochopit, co se stalo, z jeho opileckého blekotání.

Něco se vážně stalo, protože pes, který měl jít na hlídání (k Jiřině), zůstal doma. Prý že kámoš dal Romanovi kopačky. Nevim, dál. Ale i já sebou odmítám nechat manipulovat, chci se vyspat a, když jsem tam nesměla zůstat ráno, odmítám tam večer jet, zvlášť když mě ujistí, že to s vlkem nějak zvládnou.

Ano, zase jsem se chtěla sama o něčem rozhodnout. Takže začíná slovně útočit. Ať prý už ho nechám, ať na něj zapomenu... že on mě má rád, ale že na něj všichni kašlou a jak to má těžké a že mu není pomoci... Brečela jsem a nebyla jsem schopná to pobrat, brečela jsem, že jsem nechala vztah s alkoholikem zajít až sem. Co všechno říkal, je vlastně jedno, choval se hnusně. Navíc jednou se netrefil a oslovil mě "Jiřino". Dno žumpy. Přitom mi pár hodin předtím říkal, jak šťastný se mnou je, a já byla nejblaženější za posledních mnoho let!

Končím ten hovor tím, že si o tom všem promluvíme druhý den, že jestli chce, přijedu a půjdu se psem klidně na celý den na výlet. To je to nejmenší, co můžu udělat. Buď půjdu sama nebo se psem...

Ráno mu volám, stále uražená. Dvě jednoduché otázky a dvě stručné odpovědi. Ano, můžeme jít s vlkem na výlet. Ne, nemůžu tam večer zůstat. Prý kvůli všem těm vztahům v rodině, že prý na něj někdo donáší, co se u něj doma děje...

Mít přítelkyni (jak on to prezentuje) vadí?!

Když se o chvíli později setkáme, je to divné. Jako by mezi námi nikdy nic nebylo, já se o žádný fyzický kontakt nesnažím, pořád jsem naštvaná, jemu je zle po tom chlastu. Beru si psa a jdeme na výlet... cestou Romanovi posílám fotky vlka na všech ikonických místech Hor, aby neměl starost. I tahle minimální komunikace mě trochu vyklidňuje.

Po dvaceti sedmi kilometrech a devíti hodinách jsme schopni s Romanem komunikovat i z očí do očí. Nechá si vyprávět o výletě, ale jinak se ty řeči točí jen kolem toho, jak je mu zle, že už nebude pít, že to musí mít pod kontrolou... že je rád, že jsem si toho psa vzala, že on celý den odpočíval, protože ten absťák je fakt zlej... že ta noc se mnou byla krásná, ale že dnes by nebyl dobrý společník. Takže spolu jen chvíli posedíme na zahradě; když on chce jít domů, tak mě ještě nechce nechat odejít a bere mě s sebou ještě k sobě a koukáme na televizi... u kvízové soutěže zase musím konstatovat, jak moc chytrej je!

Ovšem nikoliv ohledně vztahů. Vlka mi v Horách kolemjdoucí chválili ve všech jazycích; takže si dovolím zavtipkovat, že si ho zase někdy vypůjčím a budu na něj balit chlapy! Roman neprotestuje...

Když se rozhodnu, že pojedu, neurčitě mi slíbí, že můžu přijet třeba následující večer a strávit s ním pak ten další den, že si zavoláme, že na mě nechtěl být hnusnej, že fakt nebude pít...

Jenže co když jsem byla jen takový úlet pod vlivem?!

Už si ani tak netrvám na vztahu, chci aspoň vošukat.