Další fňukání nad rozlitým mlíkem

Možná je to chtíč. Možná je to touha po pocitu, že mě někdo chce. Možná dychtím po tom žít přítomným okamžikem a nic neřešit. Možná nechci být sama. Možná chci být normální a mít vztah.

Docela jsem to zvládala být sama, než jsem v létě zase zjistila, jaké to je na někoho se těšit a být pak z jeho blízkosti velmi příjemně vnitřně rozechvělá. Už prostě nechci být sama! Ne každý den a každou noc.

Chci být zase s Ním! Ještě aspoň chvíli...

Vím, že to nikdy nikdo nemůže pochopit. Najděte mi jiného chlapa, postavte ho proti mě a zařiďte, ať z něj nemám sebemenší obavy, jsem vůči němu otevřená, zamilujeme se do sebe na první pohled a to kouzlo vydrží tak dlouho, až zmizí veškeré rozpaky a přijde láska. Jo, vím, tohle se nikdy nestane.

A právě proto nemůžu na Romana jen tak zapomenout. Bude to skoro měsíc, co jsme se viděli a co nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být naposled. Byla jsem tehdy opojená tím, že se to všechno dělo. Bylo to jako sen! Teď už jsem zase jen ufňukaná - protože se mnou nejdřív vůbec nemluvil a, když už se komunikovat snažil, tak mu zase chyběl aspoň náznak sebereflexe, což jsem tehdy zrovna nebyla schopná akceptovat.

Možná jsme v tomhle úplně stejní. Možná chybně nekomunikoval jen on se mnou, ale i já s ním (bývám drzá, ale nemyslím to zle). Možná jsme se zbytečně urazili oba. Možná ani jeden neumíme tu svou chybu uznat (možná ji ani nevidíme) a udělat první krok. Možná máme oba od toho druhého nereálná očekávání. Ale možná jen marně hledám možnosti, proč by to všechno ještě mohlo být jinak...

Tak to ještě znovu zkouším. Ještě jeden pokus! Vstřícný krok, výzva k setkání, k příležitosti si to všechno nějak vyjasnit a usmířit se. Pořád si nemyslím, že spolu budeme šťastni roky; stejně jako nebude jiný on, nebudu jiná ani já... ale nechci, aby to skončilo hloupým nedorozuměním, které doteď nechápu.

Ale třeba to ani vůbec pochopit nejde. Nikdy!