Až budu velká, budu mít vztah...

Jo, je to jedinej chlap na světě! Na to mém určitě. Jedinej, kterej se aspoň vyjadřuje tak, že by si o mě to kolo vopřel. Že si ho pořádně nikdy nevopřel, to je věc jiná. A, když je jedinej, jaký jiný možnosti, než doufat, že si ho vopře, asi tak mám?!

Po čtyřech letech jsme se měli setkat. Nevím, jestli jsem se víc bála, že se to stane nebo že na to nedojde; smutná jsem byla z důvodu, že nepřijel...

Dva dny na to odjel pracovně pryč; dva týdny byl v námořním přístavu, dva týdny jsme spolu denně byli v kontaktu, tedy on se o to snažil - nic hlubokomyslného, sem tam pár slov a spousty fotek... prostě jsme spolu sdíleli takový ten všední život. Jenže kdy naposledy jsem právě něco takhle obyčejného zažila?!

V životě, ve kterým se nic neděje, se něco začíná dít! Ač hrdinka pochybuje, chce aby se něco dělo dál, aby se toho dělo víc!

Ano, zcela iracionálně zase chci chlapa, se kterým jsem v minulosti nejednou byla šťastná, přestože (a nebo právě proto) se toho víc stalo dle jeho slibů a mých představ než ve skutečnosti. A už zase se bojím, že ty obyčejnosti, které se teď děly ty dva týdny, se jeho návratem od moře do Hor dít přestanou...

Prý že přijede hned, jak budu chtít.

Jak si můžu říct o něco, co chci, když......... když....... když pak zase nechci být zklamaná?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

V ničem něco

Zase

Jacques Prévert (do třetice) - Jak namalovat portrét ptáka