A chci vůbec tenhle vztah?

Dřív jsem si krom blogu psala i cosi jako deníček - své prožitky, postřehy a emoce bez cenzury. Už si ho nepíšu, byť blog vždycky bude jen verze vhodná zveřejnění (i když si ho stejně píšu spíš pro sebe, nemyslím si, že zažívám něco extra zajímavého, spíš naopak), a tak některé detaily z rande č. 3 vím jen já a nějakým tajemstvím zůstane obestřeno i rande č. 4, nevyprávím to ani kamarádkám...

A fakt to vím jen já! Vzhledem k množství zkonzumovaného alkoholu bohužel druhý den neví ani protějšek, co bylo. To mě docela trápí, zvlášť po prožitcích z dětství dcery rodiče alkoholika, ale pozitiva dosud převažovala.

Čtvrté rande se opět konalo až v náhradním termínu. Po šíleném pondělí se mi celý týden slibovala společná neděle; těšila jsem se, byla jsem spokojená s každodenní komunikací, cítila jsem po té předchozí schůzce jistý obrat, byly omluvy - za pondělí i za promarněné roky, byly emoce, byly humory, byly přísliby a já tomu věřila. V jeho "Dáme to." bylo pro mě všechno! A tak jsem v neděli upekla makovec se švestkama. No... a jedla jsem ho nakonec sama, se slzama jak hrachama, a zbytek skončil v koši. Sice projevil lítost, sice měl vysvětlení, ale ve mně ta nedůvěra je a bude. Může si za to sám!

Místo neděle, plánovali jsme si během následujících dní páteční grilovačku. A na dálku to zase bylo hezký, měla jsem pocit, že je to vopravdický. Navíc mě už druhý týden oslovoval Leničko <3 a nakoupil hromady jídla, to chceš! :) Proč jsme ho zase nejedli, nevím, jídlo měl on, něco jsem přivezla i já... jeho asi však zajímalo jen to pití. A další chybou byla má přílišná očekávání. Tolik jsem se těšila, vždyť mě dělal tak šťastnou, a představovala jsem si to v barvách, jak mi to on líčil!

Ten den ale bylo všechno jinak, už dopoledne po telefonu byl plný negativ, přivítání bylo vlažné a následovaly zase stížnosti na jeho soužití s maminkou v domě a s tím související špatné rodinné vztahy. Vůči mě se docela snažil, přesto bylo cítit to dusno, které kazilo rande, jež přece mělo v této fázi vztahu být bezstarostné!

Nezachránila to ani prohlídka nové ledničky, ani asistence u zapínání téměř nepoužívané pračky, možná trochu ty staré směrové cedulky z autobusu, na které jsme narazili ve sklepě, jako připomínka našich starých společných časů... Rozptýlení mohl přinést hlavní program v podobě sestřihu jeho bujné kštice! Jenže i když mi po letech dovolil přiblížit se k němu s nůžkama, pořád mi dával najevo svou nedůvěru; nejsem dost profi, holička to dělá tak a tak a mně to moc trvá. Regulérně držkuju, nechci si to nechat líbit. Chci jen líbivého jeho a snažím se. Nevím, zda profesionálku rozptyluje požadavky na pouštění písníček na YouTube, dojetím nad texty, zda ho ona bezradně objímá, on jí strká ruce pod sukní a líbají se... Po minulé schůzce jsem původně asi chtěla úplně všechno, ale absolutně na to není atmosféra, odtahuju se od něj a pokračuju ve stříhání. Nakonec jsem s výsledkem byla spokojená! On po dopité láhvi vína vlastně taky.

I procházka se psem je jen volání alkoholu. Ani za ruku mě cestou tentokrát nevzal. Pivo, rum a rum. Cítí mou odtažitost, vysvětluju ji tím, že tomu, co se děje, nerozumím, že nevím, proč by najednou po čtyřech, pěti letech mělo být mezi námi všechno jinak. Snaží se mi to objasnit, prý si ve svých letech a po tom všem, co zažil, rovná priority, prý byl tehdy idiot. Hmmm, lepší než jiné opilecké řeči, přesto nepřesvědčivé. Při návratu z hospody si radši nechám vyprávět, jak vaří segedýn...

Cestou zpátky si i beru vodítko s jeho domněle nezvladatelným psem, za kterým sám Roman běžně vlaje. Nemám tolik zkušeností se psy, páníček se mi posmívá, že je zvědav, jak to zvládnu. Klidným hlasem! Úplně na pohodu, vlčák je najednou jako beránek a jde u nohy. Je to neuvěřitelné i pro mě, tohle bylo jediné vítězství dne!

Přijde už jen to horší. Další neshoda s maminkou, které jsem svědkem. Vůbec se mi nelíbí, jak se Roman chová, jak se starou paní mluví, že na ni řve, a neváhám mu to říct. Další kolečko opileckého vysvětlovaní. To nechceš! Snažíš se aspoň něco z toho pochopit, leč tady jsou ty hranice evidentně překročeny... Navíc vidíš sama sebe, jak se k tobě bude chovat, až se mu znelíbíš.

Pořád nevidím nápis UTEČ!

Když se loučíme, ujišťuje se, že se uvidíme. Prosí o to. Nedoprovodí mě ale ani k autu, nechce, abych mu dala vědět, že jsem v pořádku dojela.

Když mi tentýž večer v deset volá, stačí mi říct jen, že má se mnou problém (on se mnou!!!), pak se mu naštěstí vybije mobil.

Když mě druhý den v sedm ráno telefonem budí, aby se zeptal, jestli nevím, kde má peněženku, to nevím, ale vím, že má problém asi větší, než jsem si myslela.

To prostě nechceš. Ale neumím to vyřešit racionálně, čekám, zda se to nějak nevyřeší samo...