Moje terapie psaním (prostě další fňukání)

Když jsme se začátkem léta prvně sešli, měla jsem na sobě proužkovanou sukni. Když jsme se začátkem podzimu naposled sešli, měl na sobě proužkované tričko. Jo, parádně se k sobě hodíme, jen jsme se asi nepotkali v ten správný čas!

Mě ještě vozili v kočárku a on už randil s holkama. Tu první prý měl rád, ale zlomila mu srdce a všem dalším už srdce lámal on. Evidentně jsem byla jen další v řadě. Vždycky jsem věděla, že pokud by mezi námi něco bylo, nemůže to skončit šťastně; když už mezi námi něco bylo, nechávala jsem se unášet na vlně euforie a chtěla jsem, aby to jen tak neskončilo...

Jo, jsem (ne "byla", pořád "jsem"!) až tak naivní i po těch letech slibů, neuskutečněných schůzek, absurdních výmluv a žádných omluv. Možná jsem si i myslela, že se umím nad spoustu věcí povznést a jen si užívat radostí, které se nabízely. Do určité míry jo; rozdýchala jsem Jiřinu, neřešila jeho pití, ignorovala jeho vyhrocené vztahy s rodinou. Vadila mi jen ta zeď lží a polopravd, kterou mezi nás stavěl, a měla jsem potřebu dávat mu najevo, že vím, jak se věci mají, takže jsem se nakonec i chvíle pravdy dočkala. Na té naší poslední schůzce to bylo a prosila jsem ho, ať to už nedělá, že ho nemám o nic míň ráda, když mi říká pravdu.

Taky jsem ten den měla chvíli, že jsem uronila slz tolik, že si jich všiml i on. Asi to bylo proto, že mi říkal, ať na něj zapomenu, ať jdu, když mi vylíčil, jaký život vedl. I tehdy jsem se ptala, jestli to tak chce, a říkal, že ne... Plakala jsem, jako teď, akorát tehdy jsem ho pak poprosila, ať mě obejme. A rázem bylo všechno zlé pryč.

Jo, pouhá jeho fyzická blízkost na mě vždy působila úplně magicky. Neexistovalo v tu chvíli nic z okolního světa, byli jsme jen já a on a rozléval se mezi námi klid. Mám na mysli ty chvíle bez sexuálního podtónu, kterých tedy nebylo mnoho (více si jich pamatuju z minulosti). Fungovalo to beze slov nebo právě proto, že to bylo bez zbytečných slov. Neumím to popsat. Být s ním bylo prostě nejvíc!

Když jsme se ten poslední společný den loučili, vyžádala jsem si i slib, že se uvidíme, říkala jsem mu, že se bojím, že to on zase skončí. Všechno, co měl slíbit, slíbil; takže věděl, jak moc mi na něm záleží! Jenže já pro něj byla jen další kus hadru, který je OK, dokud je k užitku, ale běda jak má hadr mozek! Chtěla jsem víc než ty vdané paničky - víc času, společné aktivity, splnění slibů a nějakou rozumnou domluvu, nechtěla jsem poslouchat na slovo (však to ani vlk nemusí!).

Když chceš vztah, musíš na něm pracovat, poznávat toho druhého, hledat kompromisy. Když nechceš vztah, můžeš být magor a čekat, že svět se bude točit jenom kolem tebe. Stačí asi mít představu, co chce ta chudinka, a omotáš si ji kolem prstu. Jo, jsem chudinka a on to dobře věděl!

Nevím, kam chodil na ty řeči, jak krásná jsem a kde se v něm braly všechny opojné lichotky, které mě až udivovaly; třeba si to fakt myslel, hlavně ale správně konstatoval to, že nechápe, proč si nevěřím. Nevěřím, takže mi fakt stačí málo, abych byla okouzlená. A to on uměl, vždycky mi říkal to, co se dalo čekat, že chci slyšet. Před lety to byla malá černovlasá holčička, než jsme si to vysvětlili; teď mnohokrát mluvil o tom, že budeme spolu v jeho vile...

Neměla jsem příležitost mu říct, že o to nestojím; respektive bála jsem se, že by nechtěl slyšet, že to nechci. Nevěděla jsem, co vlastně ve skutečnosti chce on. Asi potřeboval ženu, která nějaké ženské domácí práce zastane, ale jinak ho nechá v klidu. Aha, a já na začátku vztahu stála jen o společnou zábavu!

Zbytečně hledám důvody, proč to neklaplo. Asi nejsem ideální, ale pro něj není ideální žádná, žije sám dlouhé roky, byť o ženy nouzi neměl. Nechce nikoho, chce se jen bavit po svém a ještě z toho něco vytřískat...

Vím, že ho nesmím kontaktovat. Minule jsem to nezvládla a stejně to nikam nevedlo, akorát mě naštval zase o kus víc. Jenže taky vím (a nebo v to doufám), že to nevydrží on, že dříve či později napíše a že v tom případě ho asi nezvládnu ignorovat.

Pořád je to jediný muž v mé životní bublině.