Chci zase žít!

Přiznám se: čekám, až se mi Roman ozve. Jsem si téměř jistá, že se tak stane; ale stane se to, až na to čekat přestanu (možná o Vánocích, možná za dva roky). A, bude-li čemu, zase podlehnu.

I za tu cenu, že pak znovu budu stejně psychicky zlomená jako teď.

Jo, bylo by to jednodušší škrtnout ho z mého života a zapomenout navždy. Jasně, že po tom všem, co se (ne)stalo, by to bylo logické, ale prostě k této záležitosti neumím přistupovat racionálně, neumím si říct, že mi on za všechno to trápení nestojí...

Chápu to jako svou životní prohru.

Věděla jsem, že je to magor, a přesto jsem do toho šla. Nemůžu mít normálního chlapa, když sama normální nejsem. Chtěla jsem jeho a byla jsem s ním šťastná! Nemít vztah s ním pro mě znamená nemít žádný vztah. Čtyři roky samoty mám za sebou; předtím byl zase jen on a k tomu jeden již nefunkční vztah. Za ty čtyři roky jsem potkala jediného muže, který se hezky usmál - jeřábníka. A ten se fakt jen usmál, nic víc.

Nikdo jiný prostě nebude, takže zase budu sama... a to je to, co nechci!

Chci emoce (pozitivní za cenu negativních klidně), chci i pouhé iluze, chci se mít na co těšit, chci v někom vzbouzet city (jakékoliv), chci aspoň trochu zájmu a lidského tepla. Nechci zase stát před sklepem, kde mám zimní gumy, které druhý den potřebuju dovézt do servisu, a nedokázat se do toho sklepa dostat. Chci si mít komu říct o pomoc. Nechci být na všechno sama. Nechci pořád jen někde chodit sama. Nechci každý večer sedět sama doma.

Chci aspoň nějaký život! Nemusí být dokonalý...

S Romanem se aspoň něco dělo. Ve více než čtyřiceti jsem dokonce zažívala i nějaká svá "poprvé", což je vlastně docela pochopitelné, když jsem se na stará kolena rozhodla jít do druhého vztahu v životě. Byl to třeba jediný chlap, u kterého jsem spala. Kvůli němu jsem tu svou komfortní zónu opustila tolikrát!

Byl to ale taky první chlap, který mi dal kopačky...

Zda se šesti schůzkám dá říkat vztah, je diskutabilní. Bylo to něco, co bylo v našich možnostech. I jeho to stálo jisté úsilí, neměl to se mnou snadné... Pořád přemýšlím nad tím, co ho vůbec vedlo k tomu rozvíjet po letech něco, o co tehdy a nakonec ani teď nestál.

Mrzí mě, že s tím nemůžu vůbec nic dělat.

A tak jen čekám...