Prostě ty vztahy neumím!

Neumím to. Ty mezilidský vztahy! Ale statečně bojuju. Boj je to o to víc vyčerpávající, o co víc nevyzpytatelná je protistrana. A že ten jedinej chlap, kterej nějakým způsobem zase figuruje v mém osobním životě, je nevypočitatelnej víc než dost. 

Odpusťme poslednímu chlapovi na světě "pár nedostatků"!

Důvod?

Znovu jsem na okamžik pocítila TO KOUZLO!

Byť naše první setkání po čtyřech letech bylo fakt divný, nějak se to vyvinulo a pozval mě k sobě. Do Hor, na zahradu, na grilovačku. A že jsem se po tom všem, co mi psal, těšila moc. Tušila jsem setkání s tím mužem, kterého jsem znala před lety. No... bylo to tentokrát už míň divný! Myslím, že celkově to bylo docela uvolněné, krom mé utkvělé myšlenky na to, jak docílit nějakého jím iniciovaného fyzického kontaktu.

Zatáhl mě do ložnice.

Nic nebylo; jen součást prohlídky nemovitosti - od sklepa až po půdu, teda krom té části, kde bydlí maminka; předtím teda taky procházka se psem včetně vyprávěnek o lumpačinách z dětství; posezení na zahradě s jednou chvilkou starého dobrého škádlení, které mi tolik připomnělo časy dávno minulé a jehož součástí bylo konečně i krátké pohlazení; společné nahlížení do jeho mobilu, kdy jsme si byli fyzicky velmi blízko, ukazoval mi fotky a taky zůstatek na bankovním účtu (jo, vážně!); a taky ještě exkurze do králičárny, nevychovanej pes, žádná grilovačka (bylo fakt teplo) a nevinná otázka jeho maminky, kdy přijede Jiřina, což mi bylo iniciativně, nikoliv však přesvědčivě vysvětlováno. Takže jsem odjížděla pokousaná, hladová, ani na rozloučenou nepolíbená a navíc znejistělá existencí jiné ženy, ale přesto plná očekávání událostí dní příštích.

Už při odjezdu jsme si slibovali další setkání.

A v tomto duchu jsme spolu i dál, na dálku komunikovali. Já se na schůzku v neděli těšila, ale neodvažovala se to před ním zmiňovat, on slova nevážil a o těšení se mi psal. Bylo to zase tak omamné! A taková vlastně byla i ta jeho neobratná slova lítosti, když došlo ke změně plánu a v neděli měl místo u mě být někde za hranicemi. Každý máme nějaké povinnosti...

Je mi to líto, ale jemu to zase nemůžu nebo nechci psát. Jen navrhuji, ať mi o týden později přijede fandit na neckyádu. A sklízím nadšenou souhlasnou reakci.

Nemusím se tedy asi bát si o něco říct.

Když já bych ale chtěla všechno! Všechno, co si jen představíte, a mimoto ještě to, abych v tom, co se (ne)děje, tolik netápala. Jeden den slova, v nichž je tolik naděje na ono všechno, druhý den moje neviné otázky, které zůstávají bez reakce...

A já se zase bojím projevit cokoliv víc než jen humory.

Přitom se vůbec nesměju, ani křečovitý úsměv není třeba, když každý jsme jinde. Snažím se stále o dodržení jisté hranice v naší komunikaci; já která jsem se před pěti lety nezdráhala ničeho! Proč je to po pěti letech tolik jiné?! Jiné bylo tehdy jen to, že jsme se vídali několikrát do týdne. I když vlastně i tenkrát jsem si dovolila jen tolik, kam on ty hranice sám dříve posouval.

A tak na to čekám znovu.

Poplavu za berušku.

Bude tam?

A berušky?

Jsou neodolatelné?

Je Jiřina nudná?