Nikdy nebudu mít vztah.

Setkala jsem se s Romanem. Asi se tomu ani nedá říkat rande. Jen já chtěla, aby to rande bylo! Aby to mělo takové kouzlo jako to první a to druhé: nemálo rozpaků vyvážených trochou lichotek, něžností a příslibů do budoucna.

Jenže po čtyřech letech zbyly jen rozpaky!

Ano, neviděli jsme se tak dlouho. Že za mnou někdy přijede, říkal už dávno předtím; teď s tím začal někdy v dubnu. A vysvětlil mi i tu dlouhou odmlku a já mu chtěla zase znovu věřit! Nepřijel však jednou, když jsme se domluvili, nepřijel ani podruhé, tak jsem ho nečekala ani teď... ale překvapil!

Bylo to fakt divný.

Přitom to byl tentýž chlap jako tehdy na dvoře v bývalé práci - stejné řeči, stejně vtípky. Navíc měl jen psa, asi roztomilého, ale neukázněného; takže celé to setkání bylo ve znamení jeho zkrocení. Ale asi, i kdyby pes zůstal doma, tomu setkání by to kýžené kouzlo chybělo stejně. Necítila jsem se vedle něj jako žena, spíš jako kámoš, chybělo tomu cokoliv osobnějšího, nebylo ani krátké objetí, ani letmá pusa.

Po vší vzájemné blízkosti před lety mi nyní fyzický kontakt chyběl až bolestně.

Asi se mu prostě už nelíbím, myslela jsem si a byla jsem smířená s tím, že tohle už žádné pokračování mít nemá, a nebylo mi to ani líto, protože ty pocity, když odjel, byly vážně rozporuplné. Rozhodně to nebylo: ááááá, viděla jsem ho!!!

Bylo jen po dvou dnech: ááááá, on mi píše, jak rád mě viděl!!!

Přesto mi trvalo, než jsem mu na to cokoliv odepsala. A pak se teprve ta storka rozjíždí dál, jedna linie na Messengeru, druhá v mojí hlavě, která zase vypustila vše negativní a jen z hlubin tahá všechny pomíjivé chvilky štěstí, které jsem kdy s Romanem prožila, a iracionálně chce podobných chvil víc, bez ohledu na cenu, která je předem jasná (naposledy jsem byla zklamaná a zlomená někdy v květnu, když mi to sliboval a přesto za mnou nepřijel).

V hlavě román, na Messengeru Roman: "Přijedeš na třešně?"

Nechci třešně, jinak chci úplně všechno. Chci najít ty ztracené časy, chci obejmout, chci zase stavět sněhuláka, chci jít na procházku se psem, chci, aby mi ukazoval, kde vyrůstal, chci políbit, chci s ním strávit den, chci ukázat králíky, chci zase protelefonovat celou noc, chci, aby za mnou zase přijel, chci mu uvařit večeři, chci s ním strávit noc. Nechci třešně a říkám to i jemu, prý můžu přijet jen tak...

Jenže to pozvání pak zase najednou neplatí. Třešně prý nejsou zralé.

Hmmm... tak třeba se ještě začervenají víc... třeba se ještě ozve... třeba ještě tenhle týden... třeba ještě letos... třeba za tři roky... A já mu zase odkývu cokoliv, několikrát. Je to něco, co znám; on už je součástí mé (ne)komfortní zóny.

Do ničeho většího prostě asi nejsem schopná jít...