Emoce z nuly na sto: zčistajasna

Nerozumím tomu... teda důvody jsou mi relativně jasné, je to stejné jako loni s jeřábníkem, pro nedostatek jakýchkoliv jiných vjemů způsobujících holčičí emoce mi stačí velmi málo, abych propadla kouzlu muže. S loňským májovým jeřábníkem jsem nemusela ani promluvit, stačilo pár úsměvů, zamávání a legrácek z kabiny jeřábu a byl pro mě tím jediným na světě! V hlavě se mi odehrálo úplně všechno. Několikrát.

A od včerejšího večera se mi to začíná dít zase. Chci zase všechno!

A to se jen jeden pán zeptal, co chci přivést z pracovní cesty. Kdy se mě nějaký muž zeptal naposledy na něco podobného?

píšu hloupý článek na blog, abych si to sama srovnala v hlavě, a tečou mi u toho slzy jak hrachy

Nerozumím tomu... těm emocím; v jednu chvíli jsem šťastná, hned nato asi až zoufalá. Ten pán už mi toho totiž sliboval mnoho a vždycky to, po čem jsem toužila. Když to začnu psát, budu brečet o to víc. Sedačková lanovka, večeře, návštěva, snickersky, políbení pod třešní, výlet do Hor, opékání špekáčků, jiná večeře, společná noc nebo pouť s labutěma a cukrovou vatou, stavění sněhuláka a puzzle. Na té čtyřsedačce jsme se měli držet za ruce na velikonoční lyžovačce 2016.

Jsou Velikonoce 2022. Rande v mezičase bylo, dokonce dvě, ale jsou to už čtyři roky a skončilo to strašně divně... nebyl nikdy schopen mi říct, že mě nechce, vždycky na to jen z milionu důvodů nebyla vhodná doba. Moc práce, žádná práce, nemoci v rodině nebo kocovina (!).

Jsem blbá! Ano, když si na tohle všechno vzpomínám, říkám si, že jsem blbá, že reaguju na otázky typu, co chci přivézt.

Nerozumím tomu... I jen sama otázka způsobila mírné rozechvění. Jaký byl můj myšlenkový pochod v krátkém čase? Že přivést nechci nic, že chci jen všechno to, co mi v minulosti sliboval... Snažila jsem se to rozdýchat, než cokoliv odpovím... nezvažovala jsem otázku na messengeru ignorovat (už jsme si trochu psali někdy před dvěma týdny a to jsem zvládla bez emocí), tak jsem ho jen poprosila, ať mi pošle pohled.

Ale ono to neskončilo tím, že jsem mu dala adresu. Pokračovalo to pozváním na grilovačku do Hor; nechtěla jsem ho odmítnout, mistrně jsem také našla výmluvu... zprávy chodí sem a tam... a přichází i další návrh na setkání. Všechno, co chci! Všechno, co se dávno mělo stát...

Nerozumím tomu... Co se mu odehrává v hlavě? Proč si na mě vzpomněl? Proč je takovej, jakého jsem (ho) vždy chtěla? Jak může vědět, co všechno bych chtěla a navrhovat to? Bude to chtít i za týden nebo jediné, o co jde, je zjistit, zda je stále žádán?

Nerozumím tomu.

Ale aspoň se zase něco děje...