"Čeho se bojíš?"
Byla jsem šťastná! Ne, byla jsem šíleně šťastná!!! Ale možná vás nepřekvapí, že to dlouho netrvalo... mě to ale zase nemile překvapilo; čekala jsem, že se konečně něco změní, ale to by idolem musel být někdo jiný než barevnější Roman. Jedinou aktivitou v tom zatím nedefinovaném mezi námi, kterou naposledy projevil, bylo právě to, že mě fakt moc hezky objímal a já usoudila, že je to začátek něčeho víc...
Zase špatně!
Žádná další aktivita nenásledovala. Abych ho vůbec mohla vidět, zase jsem ho musela nenápadně vyhledat...
To, co předvedl poprvé po tom kouzelném setkání, mě šokovalo a urazilo. Nebylo to čirou náhodou, že jsme se potkali u automatu na kafe; návrh, že si spolu to kafe vypijeme, který přišel z jeho strany, mě potěšil, ale očividnými výmluvami, které následovaly, proč vlastně musí jinam a nemůže to kafe se mnou ani dopít, to zase zazdil. Chvíli jsem si od našich setkání dala oddych...
Ale byla to jen otázka času, kdy se uvidíme, aniž bych to složitě inscenovala. Bylo to jen na dálku a on bezradně rozhazoval rukama a mně se ho zase zželelo, protože sama jsem byla smutná z toho, že se nevídáme, takže jsem ho později zase vyhledala. Nejednou. Už zase byl milej, plácal mě po zadku, hladil po zádech, já jeho po rameně či po tváři (test toho, jak se holil či neholil), dostal i sněhovou koulí do břicha, domlouvali jsme si noční randíčka na facebooku a, když mi ukazoval cvik na krční páteř, byl mi zase tak blízko, jako když mě objímal... bylo mi hezky, ale já jsem chtěla, aby mě zase objímal opravdu... to se však nedělo...
A já to přitom tolik chtěla! Takže jsem převzala iniciativu a, když jsem mu před pár dny chtěla zase dát najevo své city, prostě jsem se tentokrát s otevřenou náručí vrhla já na něj. A nedělala jsem to uprostřed dvora jako on před měsícem, ale na chodbě, kde jsme v té chvili byli úplně sami. První pokus byl velmi zdařilý a bylo to vzájemné, bylo mi zase hezky a chtěla jsem, aby to trvalo o chvíli déle; chtěla jsem mnohem delší objetí... on viděl, že já chci, ale už mě nenechal se k němu přivinout... pomalu ustupoval (čtěte: zdrhal) a sebe slyším, jak se několikrát ptám, čeho se bojí. Vysvětloval mi, že nikdy nemůžeme vědět, které dveře se kdy otevřou... a jak jsme byli na té chodbě, nenechal mě už ani říct nic z toho, co mu už tak dlouho říct chci...
Zdrhnul přede mnou. Připadala jsem si strašně. Jak holčička ze školky, která honí kluka, který se jí líbí. Ano, takhle trapná jsem byla! A trápilo mě i to, co si o mně asi myslí on, a usoudila jsem, že možná nic lichotivého, že jsem se fakt nechovala přiměřeně svému věku; takže jsem mu záhy poslala omluvnou esemesku s tím, že se asi chovám nevhodně.
Odpovědí mě potěšil, že se prý chovám vhodně, on že se na té chodbě bál, ale že jinak je to paráda.
Když paráda, tak by měla následovat nějaká další reakce, ne?
Já už na to zase nemám... zatím. Čekala jsem však něco od něj, ale zase marně. Dnes jsme se viděli dvakrát a, byť vypadal nadšeně a měl ten svůj nejkrásnější úsměv, neudělal vůbec nic pro to, abych se s ním alespoň na chvíli zastavila a abychom prohodili jen pár slov...
Tohle nemá žádnou budoucnost, že? Jenže i ty krátké chvíle štěstí mi za to stojí...
Komentáře
Okomentovat