Pan kouzelnej

Pan jedinečnej se oženil, ještě než na něj nadešla ta správná doba u mě. Ani samostatnej článek na blogu neměl... No, jeho smůla! Už je tu pan kouzelnej!

Asi jste ho zrovna teď nečekaly, vzhledem k tomu, že ještě nedávno jsem vzdychala nad panem barevnějším. Jenže nadšené vzdychání velmi rychle zase nahradily posmutnělé povzdechy. Neudělal, co slíbil; už zase. A, jak mi to bylo líto, přestala jsem ho po dvou týdnech intenzivních schůzek na dvoře vyhledávat. Náhodně jsme se potkali již několikrát, ale on nic neudělal, abychom si byli blíž, nikdy nepřišel za mnou třeba se jen zeptat, jak se mám, přestože ještě před týdnem jsem mu dovolila jakoukoliv důvěrnost a on se vždy, když jsme se loučili, ujišťoval, že se uvidíme. Pravděpodobně se v době, po kterou u společného zaměstnavatele ještě setrvám, uvidíme... a určitě kvůli němu budu ještě vzdychat. S ním asi ne. Teď však vzdychám za panem kouzelným!

---

Kouzelnej je už pěknou řádku let, teda určitě už od narození, ale já ho vnímám jako kouzelného přesně šestnáct let! :) Chcete vědět, co jsem si o něm psala do deníčku? Já to vědět chtěla, takže jsem si to našla...

27. srpna 2001

Ale zdá se, že se mi začíná líbit i kolega. Míra. Už jsem s ním párkrát jela, vzal mě za kolegyni... Když ho ráno potkám, když jdu do práce a on jede na svou linku, tak mě kývnutím hlavy zdraví... Včera, když jsem jela do banky, on zase odjížděl na linku, nechala jsem ho branou areálu projet jako prvního, tak mi mohutně mával - oplatila jsem mu to... jela jsem hned za ním... A dnes jsme jeli na "výjezdní oběd" a kdo byl naším řidičem? Míra... Měla jsem příležitost si ho trošičku prohlédnout. Snad ani nevypadá na těch třicet, kterých mu za měsíc bude. Zdál se mi jako roztomilej hošíček... zajímavej z profilu...

21. listopadu 2001 (po velmi nevydařené schůzce s jakýmsi šíleným týpkem v Praze)

Jak já jsem byla ráda, když jsem byla zpátky na Florenci... když jsem viděla ten oranžovej autobus... když jsem viděla Míru za volantem... Ten člověk mě tam strašně potěšil. Rozloučili jsme se s Jirkou, bez jediného dotyku, polibku... a já se mohla usmát na Míru a říct mu Dobrý den. Odpověděl mi, docela mile, usmál se...

12. prosince 2001

Z tehdejších adeptů to vyhrál Martin (můj muž, který není můj muž), takže jsem na kouzelného Míru přestala myslet, ale rozhodně nezapomněla. A možná i později myslela, ale nikterak intenzivně, protože je sice kouzelnej, ale prý nesmírně rodinnej typ, což není můj styl... nebo spíš nebyl... Od té doby, co jsem veřejně holka se zkaženou pověstí, si myslím, na koho chci! I na šťastného ženáče... A zkažená jsem asi hodně, když si nejen dovoluji pomyslet a na chvíli se zasnít, ale i pak jdu kouzelného Míru přivést do rozpaků!

Když on je takovej. Rozpačitej. Tak roztomile rozpačitej jako býval pan anděl. Sice už nějaký ten pátek nevymýšlím, jak bych mohla s Mírou jet z jedné zastávky na druhou, ale v práci se potkáváme velmi pravidelně. Vždy, kdy mi končí přestávka na oběd a vracím se na pracoviště, on dle jízdního řádu odjíždí. Je milej, vždy pozdraví, usmívá se, občas prohodíme pár slov (o počasí nebo o tom, jak se nám nechce pracovat) a pak ještě zamává a ten svůj úsměv si odváží s sebou. Pravidelná polední scénka.

Dnes však něco bylo jinak, dnes došlo na to, že jsem ho chtěla potěšit. A povedlo se!

Nebyl to vůbec plán, překvapila jsem nejen jeho, ale i sama sebe. Plán byl jinej. Doufala jsem v setkání s barevnějším Romanem a dezert, který jsem si nesla od oběda, jsem chtěla nabídnout jemu, kdyby se přede mnou neschovával v autobuse. Byla jsem z toho velmi rozladěná, když jsem se vracela do kanceláře, a už jsem skoro myslela na to, jak ten smutek zase zajím... a ta buchta od oběda měla být začátkem. Jenže pak jsem míjela autobus, za jehož volantem seděl a k odjezdu se chystal kouzelný Míra. Chvíli předtím jsme se pozdravili a i pár rozpačitých vět bylo...

Když jsem nastoupila do otevřených dveří jeho vozu s otázkou: "Nechcete buchtičku na cestu?" snad dlouho nepřemýšlel nad tím, co mu nabízím; musel vidět, co držím v ruce. Byl zase tak sladce na rozpacích! Ujišťoval se, jestli ji fakt nechci jíst, než si ji ode mě vzal. Usmívali jsme se. A když odjížděl hlavní branou, nemával "mohutně" jako před lety, ale mával buchtičkou, nadšeně.

A já jsem zase na chvíli tak krásně okouzlená. Tím okamžikem. Tím, jaký někdo může být. Tím, že i maličkostí lze potěšit. Tím, že někoho lze maličkostí překvapit až k rozpakům. Tím, jak mile jde dát najevo radost. Tím, že nikdy nic není samozřejmé. Tím, že takovéhle chvíle nejde plánovat...

Plán byl jiný. Buchtička byla pro jiného. Jenže ten nejenže o ni nestojí, ale ani by nebyl takhle krásně potěšen.