(ne)smělý fyzický kontakt... co bude dál?
Po více než dvou týdnech od chvíle, co jsme se viděli naposledy a co jsem mu psala, že spolu tu situaci, ve které jsme, vyřešit neumíme (a spoustu jiného), jsme se potkali. Zastavil kvůli tomu na křižovatce a dokonce opustil vůz; po dvou týdnech se mě snažil chlácholit a hladil mě po paži. Slíbil mi, že se za hodinu uvidíme. A tak se stalo... vyslechla jsem si toho spoustu... o nás dvou nic, krom toho, že prý ho jeden kolega upozorňoval, aby od mého muže (který není můj muž) nedostal do držky; uklidňuju ho, že toho se fakt bát nemusí, ať se víc bojí trafikantčina zedníka. Přes to všechno i bezvýchodnost situace je mi s ním zase hezky, domlouváme se, kdy se bohužel jen na dvorečku uvidíme příště...
A ten den má svátek! Ideální příležitost přiblížit se mu blíž a dát mu...
... bonbóny Sparta, které jsem mu musela koupit, když jsem je asi před dvěma měsíci uviděla a když vím, že je velkým fanouškem... a samozřejmě nejen to! Dostal pusu, která přešla v krátké objetí. A hlavně jsme byli chvíli zase spolu! Povídali jsme si, občas jsme se dotkli jeden druhého, já se odvážila se ho zase chvíli držet za ruku a on se najednou jen tak mezi řečí sklonil k mé paži a krátce mě na ni políbil. Ta slova, která jsme si v tu chvíli vyměňovali, s tím vším neměla nic společného. Samozřejmost toho polibku na paži byla ohromující, přesto zároveň nepochopitelná, zcela bez kontextu. Nezávazně jsme si pak domluvili další setkání, nic víc jsme si neslibovali, rozloučila jsem se s ním pohlazením po paži...
A ani to další setkání, ke kterému mě v okamžiku, kdy se mě asi nemohl dočkat, vyzval esemeskou, nepřineslo příslib ničeho víc. Krom toho, že se snažil bavit, mi dlouze sděloval, že nemá žádné volno a desítky dní chodí nepřetržitě do práce, a jediné, co mi slíbil bylo setkání o dvě hodiny později. Ano, čtvrté randíčko v jednom týdnu, na dvoře, v pracovní době, opět podle jízdního řadu o půl dvanácté. Počkala jsem si na něj, až přijede, seděla jsem v altánu... když přišel, chtěl se posadit naproti mě přes stůl, ale požádala jsem ho, ať si sedne vedle mě. Chtěla jsem ho mít blízko sebe a asi jsem měla i představu toho, jak se opírám hlavou o jeho paži, zatímco mi bude vyprávět další historku ze svého života. Nedovolila jsem si to. Jen jsem se nenápadně lepila svým lýtkem na jeho lýtko. On tak nenápadný nebyl, když mě později plácal po zadku, zatímco se ptal, jestli se uvidíme zase příští týden...
O tom, že jsme spolu jinde než na tom dvoře měli být už před víc než rokem, pak ještě mnohokrát a naposledy mi to sliboval před měsícem, o tom vůbec nebyla řeč. Ani o tom, co se to mezi námi děje. Já slova nemám, proto se tolik snažím o ten fyzický kontakt, který je pro mě důležitý, ale mohu ta gesta věřit jemu, když je mýtoman?
A jak mám sakra rozumět tomu polibku na paži, když k ničemu víc se nemá a nikdy nic víc neudělá?!
Komentáře
Okomentovat